Dissimilitude

Část 3.

Fortuna sledovala hulákající puberťačku s téměř apatickou zvědavostí. Naprosto ji pohltilo její naprosto irelevantní chování. Hněv, který dívka momentálně dávala najevo, byl naprosto neadekvátní k momentální situaci. Navíc to bylo asi tak největší projevení emoce, kterou viděla od té doby, co se dostala na svobodu.

Žena se jemně schoulila do sebe a jednou kostnatou rukou sevřela opěradlo židle, přes které byl přehozen její béžový kabát, a přestala se soustředit na dívku, která si momentálně vyřvávala plíce na Furyho a vyhazovala dveře do povětří. Zároveň si v mysli dělala seznam všeho podstatného, co bylo v místnosti řečeno, i když toho nebylo mnoho. Jako vitální informace zněla věta o dalších třech uprchlících. Perimetr mise se tedy rozšířil ještě na další cíle. Na tak vysoký počet nebyla moc zvyklá, zvláště bez Zimy, ale když se k ní připojí i zbytek Avengerů, snad by to byla schopná dokončit...

Když Fury vysvětlil plán, opět přikývla.

„Já? V týmu?" zeptala se dívka a sedla si za stůl.

„Ano, slečno Bayerová, vy v týmu," ušklíbl se Fury. „Nemusíte po mě opakovat vše, co řeknu."

Dívka uraženě přimhouřila oči. „Tak to vás asi zklamu, protože já do týmu rozhodně nepůjdu."

„Souhlasím se... slečnou. Nevidím důvod, aby nás šlo tolik na jednu skupinu čtyř lidí," ozvala se váhavě Fortuna, dívajíc se do země. „Nechci se protivit vašim rozkazům, řediteli Fury, ale přijde mi to jako moc velký počet jedinců."

Dívka si pouze pobaveně odfrkla. Očividně ženiným podceňováním Hydry plně pohrdala.

Fury se na Fortunu zkoumavě podíval. „Co navrhujete?"

Žena chvíli přemýšlela, než opět opatrně promluvila, volíc každé slovo s přehnanou opatrností. „Já nenavrhuji nic. Možná pro nás bude větší počet výhodou, ale z mé zkušenosti vím, že to se moc nevyplatí. Navíc nevidím důvod, proč bych měla pracovat s jedincem, který má očividně problémy se zvládáním hněvu a ovládají ho pubertální hormony."

Na chvilku zavládlo šokované ticho.

„Pubertální hormony?" zasyčela na ženu fialovlasá dívka, nadzvedla jedno fialové obočí a rádoby pobaveně se uchechtla. Pak se jí obličej opět zkřivil vztekem a pomalu se zvedla od stolu. „Vy o mě nic nevíte, tak si laskavě ty vaše přemoudřelý keci strčte za klobouk," prohlásila nenávistně, než naklonila hlavu ke straně. „Kdo vy vlastně jste?"

„Nevím," pokrčila rameny bělovlasá, která mírnou urážku z dívčiny odpovědi vůbec nezaregistrovala. „Jmenuji se Louise Tiersenová, ale říkají mi Fortuna."

„Jak jako, že nevíte?" ušklíbla se dívka.

„Ona opravdu neví. Nepamatuje si to, a nejspíš to ani nedokáže smysluplně říct. Ale klidně ti to za ní vysvětlím – tohle před tebou je bývalý kat Hydry," odfrkla si Natasha u dveří. „Je psychicky vylepšená, vidí budoucnost, je to profesionální vrah a momentálně jí je asi... devadesát?"

„Pět," opravila ji apaticky žena. „Devadesát pět."

„Výborně. Zpátky v třiačtyřicátým na ní byly prováděny experimenty, než jí vymazali mozek a udělali z ní živou zbraň. Od masakrování lidí ustoupila teprve před nedávnem, takže toho sama ještě moc neví, na detaily si teprve vzpomíná a její vyjadřovací schopnosti jsou hodny psychicky labilního jedince."

„Děkuji," kývla na ní vděčně Fortuna.„Když jste ze třiačtyřicátýho, proč v tom případě nevypadáte jako seschlej hrozen?" naklonila hlavu ke straně puberťačka, přestože byla lehce zaskočená z Natashina termínu ‚masakrování lidí'.