Dissimilitude

Část 8.

Tahle schůze mi připadala nesnesitelně dlouhá. Werewhitovi poznámky jsem poslouchala jenom jedním uchem, protože jsem hrála dotčenou po tom, co mi Steve z rukou vytrhl složku.

Werewhite, kdo to vlastně je? Ještě jsem ho tu nepotkala a to mi z téhle základny Natasha udělala pomalu třetí domov. Podezřele mi však připomínal Hendersona. Ten okatý nedostatek respektu a pokusy o vtipkování. Nejsou třeba ti dva kamarádi? Rozhodně by si určitě skvěle rozuměli.

„Teď si zaskočím do statistiky. Sám!" informoval nás Kapitán.

Otevřela jsem pusu, že něco namítnu, ale on mě nepustil ke slovu: „Zbytek má rozchod. V šest hodin se tu pak sejdeme a vypracujeme plán. Tato schůzka zahrnuje mne, Wandu, Sama a Natashu. Ostatní se vše dozví zítra, v quinjetu, nebo ještě ten večer, ve zprávě."

Znovu jsem se pokusila něco říct, ale opět se mi to nepodařilo, protože zavelel rozchod a odešel pryč s Fortunou po boku.

Tohle nevydržím. Bolela mě z toho všeho hlava, pociťovala jsem únavu, po tom, co jsem použila svoje schopnosti v tak velké míře a nedokázala jsem nad ničím v klidu uvažovat. Proto jsem se otočila na patě k odchodu.
„Stůj! Chci si s tebou promluvit," oznámila mi Natasha.

„Teď ne, Nat! Najdu si tě ještě před tou vaší schůzkou," odpověděla jsem ji, ale neotočila jsem se, ani nezastavila.

Tohle není možný. Jsem z tohohle světa unavená. Pořád mi omílají, jak je v nejlepším zájmu všech, abych se naučila pořádně ovládat svoje schopnosti, abych se naučila bránit se i bez nich, ale nikoho už nezajímá, jaký má tohle všechno dopad na mě. Všem je jedno, co chci já. Každý si hledí jenom toho, aby dosáhl svých cílů. Jsem z těhle věčných čachrů tak vytočená, že si potřebuji vybít zlost. Moje tělo jakoby to tušilo a dovedlo mě do velké tělocvičny. Nikdo tu díky bohu nebyl, tak jsem začala mlátit hlava ne hlava do jednoho z boxovacích pytlů.

Bylo to uklidňující, tedy až do doby, kdy za mnou přišla Fortuna. Ta holka mě přivádí k šílenství. Netuším, co si o ní mám myslet. Chvíli mi připadá, jakoby se chtěla stát mou kamarádkou, pak mi zase přijde lehce povýšená, šílená, nevyrovnaná... ale ne. Přesně takhle mě jednou popsal Torv. Musela jsem se zamračit, když jsem narazila na něco, co bychom mohli mít společné, když nepočítám to poslední, co řekla: „Nevím. Je mi to jedno, pokud mu budu moci vyrvat oči z důlků, vytrhnout jazyk a tančit do zvuků jeho zmučeného řevu, budu spokojená."

Jsem z téhle osoby strašně zmatená, nejdřív tu mlátí do zdi, což mi zase připomíná jistou osobu, potom mě tu div nezatluče do země, když se vyptávám na její minulost, a pak bude vraždit Hermanna?

„Já s ním mám ale taky nevyřízené účty. Když ho rozporcuješ ty, co zbude na mě?" povytáhla jsem tázavě obočí.

„V tom případě vám klidně něco nechám - jen si řekněte, jakou část." prohlédne si další vystavené zbraně, „Já se ho chci pouze zeptat na pár věcí. A poté ho zabít."

Pobaveně jsem se pousmála nad představou rozporcovaného Lucase a téhle drobné bělovlásky, jak mi podává požadovanou část jeho těla: „Tak zaprvé, prestaň mi už konečně vykat!"

Louise zamrkala a rychle spustila omluvu: „Ach ano, omlouvám se."

„Za druhé s tím zabitím bude asi problém, protože dát mu poslední ránu si nárokuju já a..."

Vypadá to, že tentokrát nepobavila ona mě, ale já ji, protože se usmála a řekla: „Vlastně mi je i docela jedno, kdo ho zabije, hlavně, když to uvidím. A budu k tomu moci i náležitě přispět."