Dissimilitude

Část 9

Poté, co Ariana zmizela v chodbě, se Fortuna bez dalších slov vydala zpět ke svému pokoji. Přišlo jí hloupé, že v tělocvičně nezůstala déle, prakticky v ní strávila jen pár minut na rozhovor s Arianou, a ani se nerozcvičila, natož aby si vůbec vyzkoušela nové zbraně a chvaty. Věděla, že na tyto věci nejspíš nezapomene, ale i tak jí to přišlo dětinské a stupidní. Přišlo jí, že stejně nakonec nemusela do tělocvičny chodit – roztrhnout klouby si mohla i sama v pokoji.

Otevřela dveře do svého pokoje – a strnula. Na komodce u dveří stál malý černý tác s moderně vyvedeným talířkem, na kterém ležel tuňákový sendvič. Vedle talířku stála lahev neperlivé vody.

Albína se obrátila k tácu. Drobnou ručkou opatrně vzala do ruky sendvič a začala si ho prohlížet. Nejistě k němu přičichla a opatrně uzobla z jednoho růžku. Žaludek jí zaburácel jako splašený kůň a žena si náhle uvědomila, jak velký má hlad. Začala tiše ukusovat sendvič. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy jedla – ale nakonec, ona si nevzpomínala na mnoho věcí.

Vložila si do úst poslední kousek sendviče a kapesníkem si otřela jak ústa, tak ruce. Poté se natáhla po lahvi s vodou. Pomalu ji odvíčkovala a zvedla ji k ústům. Hydratace jí dělala největší problém. Pokud si nevzpomínala, kdy naposledy jedla, tak si ani tehdy nepamatovala, kdy pila.

Poté, co zhltala i poslední kapky balené vody, si uvědomila, že má na dnešní večer ještě několik úkolů. Nerozhodně se podívala na pokoj před sebou. Nevěděla, s čím začít nejdřív.

Nakonec se natáhla po složkách na komodce a vzala je do ruky. Zároveň si druhou rukou začala masírovat spánek. Psaná slova vyžadovala plné spektrum.

Usadila se na zemi a složila nohy do tureckého sedu. Opatrně vzala první složku z hromádky a metodicky jí otevřela. Rychle sjela pohledem po první stránce, než ji otevřenou odložila asi dvacet centimetrů před sebou. Pak se natáhla po druhé, provádějíc tu samou akci až na to, že složku položila o pár centimetrů doleva, aby na obě viděla. Stejný proces čekal všech sedm složek. Nakonec před Fortunou ležel vějíř papírů.

Žena se zhluboka nadechla a zavřela oči. Oči se jí pod víčky protočily, jak to bylo fyzicky možné, a Fortunina mysl se ponořila do hlubšího spektra jejího mozku. Splynutí se spektrem a vlnou času bylo jako vklouznout do chladivé vody – příjemné, zklidňující. Už to nebyly burácející vlny jako před několika desetiletími, netopily ji, nebyly nezkrotitelné. Ruce si albína nechala volně ležet v klíně, ale její obličej se změnil v mramorovou masku. Mysl se jí vznášela v hluboké metafyzické rovině, štěpila se mezi alternativními vesmíry. Rychle hledala informace, hltala je, motala si je kolem mysli, ukládala do vzpomínek.

O pár minut ticha později Fortuna opět otevřela oči. Mysl jí tiše vyklouzla z chladivého spektra, nahrazené lehce tepající bolestí ve spáncích. Tu již vědma vítala jako starého přítele.

S unaveným povzdechnutím se natáhla a začala složky zavírat. S podrážděným zamumláním si začala třít zátylek. Jizva jí už zase bolela. Na chvilku zauvažovala, jestli to nemá co dočinění s nedostatkem kryospánku, ale nakonec úvahu vypustila.

Podívala se na hromádku složek. Alespoň měla veškeré informace, které mohla dostat. Srovnala složky do úhledného komínku, který položila zpět na komodku. Poté se obrátila zpět na pokoj. Byly tu i další úkoly.

Pohlédla na malý budík na stolku vedle postele. Červená čísla označovala, že schůze Mstitelů začala už před půl hodinou. To znamenalo, že ona osobně měla ještě dvě hodiny před svou osobní večerkou. Věděla, čím je zaplní.