° 3 °

358 61 0
                                    

Naše pohledy se střetli a jeho výraz vypadal, jako by mi četl myšlenky.

***

,, Takže sleduj Louisi." Zamumlá Zayn a začne zaostřovat nově pořízené snímky z vesmíru. Pohodlněji sem se opřel o stůl a
zadíval se na monitor. Vypadá to doslova jako Ufo talíř. Fakt.

,, Přibliž to sem." Promluvím polohlasně k Zaynovi a ukážu na vypouklou stranu Feo-seven. Jak se to přihlíženo jde vidět něco průhledného, jako okno.

Mohlo být slyšet padnutí jehly, když se načetlo 100% přiblížení. ,, Vidíš to co já?" Zeptal jsem se Zayna. ,,Jo" poukázal na jakýsi organizmus. Stál vevnitř a zřejmě byl otočen zády ke snímači. Můj tep se pomalu navyšoval. Nejsme tu sami. Někde je nějaká živá rasa. To by byl velký posun ve výzkumu. Ale kdo má vědět, zda jsou tu v míru?

Zayn mezitím odeslal snímek velení. Otočil se na mě s podobným výrazem, jaký mám pravděpodobně i já. Mám z toho smíšené pocity. Jsem šťastný, ale zároveň mám strach. Bojím se, co se z toho vyvine.

***

,, Deš se mnou nahoru?" Zeptal se mě Zayn. Dnešek byl zvláštní den. Bylo ticho. Jako ticho před bouří. Takže jsme se rozhodli, že si zajdeme nahoru do kavárny. Sedli jsme si do rohu a Chloe nám přinesla kafe.

,, Je to celý divný." Promluví zničehonic Zayn. Přikývnu a dál se věnuji své kávě. A aby to nestačilo, tak se rozpršelo. Jemně jsem se oklepal a napil jsem se. Podíval jsem se z okna do parku. Lidi pobíhali sem a tam. Všichni máme tak moc na spěch a nedokážeme se zastavit. Zastavit se a porozhlédnout se okolo sebe.

Měl bych přestat myslet nad blbostmi a něco dělat se svým životem. Pohlédl jsem na Zayna, ale ten se díval spíš skrze mě. Než jsem se stačil otočit, na rameni mi přistála něčí ruka. Potlačil jsem výkřik a zaklonil jsem hlavu. Stál tam Liam a bez výrazně mě pozoroval. Zayn se na něj mračil a probodával ho pohledem.

,, Co tu chceš?!" Zasyčel nepříjemně Zayn. Jeho oči pomalu přestupovali do černé barvy. Kdyby to celé bylo směrované na mě, bál bych se. Opravdu vypadal, že by byl schopný se zvednout a vrazit mu. Liam však jako by si ho nevšiml, nebo spíše ignoroval se otočil na mě.

,, Můžu k vám?" Řekl klidně. Jeho výraz se od příchodu nezměnil. Zayn rozhodil rukama. Nesnáší, když někdo dělá, že tu není. Naprázdno jsem otevřel pusu, jenže Zayn už vstával. Nechtěl tu s Liamem být. Na jednu stranu ho chápu, na druhou je mi líto Liama.

Chytl jsem Zayna za ruku. ,, Omluvil se mi." Zašeptal jsem. V téhle situaci jsem se cítil dost nepříjemně. Nechtěl jsem ani jednoho upřednostňovat. Zayn se na mě podíval překvapeným pohledem. ,, Dej mu šanci. Pak můžeš odejít." Stáhl jsem ho zpět na židli. Zayn otráveně přikývnul. Liam si sedl k nám a hodil si nohu přes nohu.

Ze začátku bylo ticho. Liam se rozpovídal jako první. Zayn se kupodivu přidal také. Nakonec si povídali jen ti dva a mě to popravdě ani nijak nevadilo. Oba mí dva kamarádi se spolu baví, což je jedině dobře.

,, Hej, Louisi!" Šťouchl do mě Zayn. Zmateně jsem se porozhédl po okolí a teprve teď jsem si všiml mého vyzváněcího mobilu. Byl jsem tak zamýšlený, že jsem si toho nevšiml. Rychle jsem ho zvedl.

,,Louis Tomlinson u telefonu." ,, Dostav se dolů, hned." Řekl a hned zavěsil. Omluvil jsem se klukům a nechal jsem je tam samotné. Upřímně jsem se bál, co by mi mohli chtít. Nic jsem neudělal, vyhodit by mě nechtěli. Nebo jo?

Rozklepaně jsem prošel dolů. Procházel jsem dlouhou chodbu. S knedlíkem v krku jsem otvíral dveře s nápisem ' Neklepat '. Ještě než jsem vešel, ozval se přísný hlas. ,, Navštivte třinácté patro."

Rychle jsem zacouval zpátky. Neodvážil jsem se po tomto ani vejít dovnitř. Opřel jsem se o stěnu a hluboce dýchal. Málokdy se někomu povede dostat do třináctého patra. Ani já jsem se tam nikdy nedostal. Až teď. Rozklepaně jsem došel k mému oblíbenému výtahu. Zmáčknul jsem všechny tlačítka najednou a dole naběhlo třinácté. Opatrně jsem ho stlačil a projel mnou zvláštní pocit.

Výtah s sebou trhl a rozjel se. Z čehož jsem měl srdeční zástavu. Trvalo to snad věky, než sem se dostal dolů. Výtah zastavil a já rychle opustil jeho útroby.

Jenže já to tu neznal. Taky že jsem tu nikdy nebyl. Byli tu tři dlouhé chodby, jedna nalevo, druhá napravo a poslední rovně. Byly zahaleny temnotou a nešlo vidět na chodbu. Odněkud kapala voda ze stropu. Ozývaly se tu různé hlasy a já nevěděl odkud. Strašně jsem se bál.

Zaječel jsem. Na zádech jsem ucítil něčí teplou dlaň. To už je dnes podruhé. Rychle jsem se otočil. Stál tam muž s červenými vlasy a hleděl na mě se svýma hnědýma očima.

,, Jsem Ryan, Louisi." Představil se. Mě už určitě znal od šéfa. ,, Rada tě uznala za nejschopnějšího. Takže se toho ujmeš ty." Dořekl a někam mě vedl. Vysmekl jsem se mu. O co tu sakra jde?! Ničemu nerozumím.

,, O co tu sakra jde? Čeho se ujmu?!" Zapištěl jsem. Ryan si mě prohlídl a zasmál se. ,, Takže nic nevíš. Já jsem byl vedoucí projektu Feo-seven, ale to jsi teď ty. Prostě jdi do sektoru B17, máme tu vetřelce." Ukázal rovně a odešel zpět. Jsem ještě zmatenější, než na začátku. ,,Rya-" zvolal jsem na něj, ale on už tu nebyl. Bože můj... Jak to mám zvládnout, když nevím o co jde?

Klepal jsem se jako ratlík, ale pokračoval jsem v cestě. Nohy mě nesly stále rovně, ale mysl by nejraději utekla někam do rohu. Došel jsem k dveřím. Díky bohu tu byli jen jedny dveře, tak jsem nemusel hledat.

Došel jsem ke dveřím a začal jsem se rozhodovat. Nebude lepší, když uteču? Ryan vypadal jako chytrý muž, zvládne to sám. Už jsem se chtěl otočit, ale ty dveře se otevřely a čelil jsem dalšímu můžu, kterého jsem neznal. Zase.

,, Jméno?" Pronesl ladně. ,, T-Tomlinson, Lo-Louis." Vykoktal jsem mu. Kývnul a strčil mi pod nos jakési desky. ,, Podepiš to zde." Ukázal na tenkou linku. Nevěděl jsem co to je. A bál jsem se, co to je. Přejel jsem to očima a měl jsem pocit, že vím.

,, C-Co to je?" Zašeptal jsem a pohlédl jsem na něj. On se jen pousmál a pohledem zabloudil někam za sebe. ,, To je papír, že sem vstupuješ na vlastní nebezpečí, i s rizikem smrti."

Invasion [Larry]Where stories live. Discover now