° 8 °

421 63 8
                                    

Zády jsem se opřel o stěnu a stiskl jsem jeho ruku v té své. Vetřelec byl svou tváří otočený na mě, takže jsem na něj dobře viděl. Měl zavřené oči a ze spánku tiše vrčel. Vlasy měl všude, ale jemu to asi nijak nevadilo.

Jenže já nevěděl co teď. Musím odnést tu injekci a musím jít odevzdat ty papíry. Ale když se zvednu, tak ho vzbudím. To se mi moc nechtělo, nevěděl jsem, co od něj čekat. Navíc, stále tu byl můj problém. Už mě to naštěstí trošku přešlo, ale viditelné to bylo stále.

Začal jsem mu prohrabovat vlasy, abych odvedl jeho minimální pozornost od toho, že ho opouštím. Jeho hlavu jsem položil na deku a tiše jsem odešel ze skleněného vězení. Cestou jsem se sehnul pro injekci a dal jsem si ji do kapsy, aby se, kdyby se vzbudil, nevylekal.

Cítil jsem, že se mi snaží svým pohledem snad vypálit díru do zad, ale když jsem se otočil, stále spal. Bylo to velice matoucí. Snažil jsem se dýchat co nejtiššeji, až se mi z toho začali klepat kolena.

Rychle jsem vzal papíry ze stolu a vydal jsem se do kanceláře šéfa a hlavní skupiny. Bože, málem jsem zapomněl na modřiny na krku. Na svém plášti jsem si zapnul všechny knoflíky a prohrábl jsem si vlasy, abych je neměl jako vrabčí hnízdo.

Pronesl jsem právě vymyšlenou modlitbu a po zaklepání jsem vešel dovnitř. Ihned se na mě zapíchlo několik očí. Všichni měli kamenné výrazy, což mě znepokojovalo. Ruce se mi začali potit a já nevěděl co dělat.

,,Pane Tomlinsone, jistě jste přinesl papíry." Promluvil nejvýše posazený z nich. Vypadalo to tu jako z nějakého filmu u soudu. Půl kruhový osazení, které se k prostředku zvyšovalo. Musel jsem mít zvedlou hlavu, tak moc jsem chtěl uhnout pohledem, ale to by bylo v této situaci nepřípustné.

,,A - Ano." Odkašlal jsem si a papíry dal nějakému muži, jenž je šel okopírovat. Dále se mě vyptávali na různé otázky. Jakou má barvu, jak na co reaguje.. Cítil jsem se jako tehdy u psycho testů.

Dostal jsem zpět své papíry o vetřelci. A přibila mi další složka, B17. Jak jsem se dozvěděl, je to jméno skleněného vězení, vetřelce a věci, kterou se dostal na Zemi. Jak originální. Byli tam fotky, co byli nalezeny u B17. Jakýsi druh náhrdelníku a neidentifikovatelné předměty. A já měl možnost je pojmenovat. Další byli informace, co by se mi mohli hodit.

Nechtěl jsem se tam moc zdržovat a jen co to šlo, jsem od nich odešel.

Venku jsem se pořádně nadechl a poté jsem toho litoval. Nemohl jsem se přece zpotit tak moc. Asi. Ale sprchu jsem potřeboval. Pomalejším během jsem běžel zpátky ke mě. Zavřel jsem za sebou dveře a zastavil jsem se v polovině kroku.

Vetřelec, nově B17 seděl na zadku a lehce se pohyboval dopředu a dozadu. Oči měl zavřené, až do teď. Ihned se zaměřil na mě párkrát zamrkal.

Hrozně mě deptalo, že v očích neměl čočky. Celé oči byli v odstínu večerního lesu, taková tmavší zelená, a proto jsem nikdy nevěděl, kam se kouká. Dalo se to odhadnout, jak měl nakloněnou hlavu, ale nedalo se přesně říct, na jaký objekt se dívá.

Ale teď jsem si byl jistý, že se dívá na mě.

Beze slova jsem docouval do koupelny. Vypadal děsivě, nehýbal se, ale jeho hlava se za mnou otáčela. Když jsem zavřel dveře od koupelny, oddychl jsem si. Zalezl jsem si do sprchového koutu a pustil jsem na sebe teplou vodu.

Jen tak jsem stál pod sprchou, nechal si smáčet vlasy a sledoval jsem černou kliku u dveří. Moje mysl si vytvořila představu, jak se klika třese, jako by s ní někdo lomcoval. Snažil jsem se ten nepříjemný pocit potlačit hluboko do zadu mé mysli a natřel jsem se sprchovým gelem dva v jednom.

To, že ta klika se určitě třásla, byl možná ten důvod, proč jsem ani jednou při oplachování se nezavřel oči. Pro jistotu. Byl jsem natisklý co nejblíže ke stěně, aby se za mnou náhodou někdo neobjevil.

Své tělo jsem rychle utřel osuškou a oblékl jsem si volnější tepláky a domácí tričko. Dnešek mě celkově zmohl a mě se chtělo jen odpočívat.

U zrcadla jsem si upravil vlasy a vyšel jsem z koupelny. Nakoukl jsem ze dveří, co dělá vetřelec. Nezaujatě škrábal na skleněné dveře, dokud mě nezaregistroval.

Jeho tvář se rozjasnila. Začal dovádět a z ničeho nic zavyl. A pak znovu. Jako nějaký pes. Lekl jsem se, nevěděl jsem, že něco takového umí.

Rychle jsem za sebou zavřel a rozešel jsem se k němu rychlým krokem. ,,Ššš, musíš být potichu, aby nikdo nepřišel," zamumlal jsem, ale on mě stejnak nijak nevnímal.

Naťukal jsem heslo a ocitl jsem se v jedné místnosti s vetřelcem. Ten se na mě hned nalepil a začal se mi otírat o nohy. Při tom měl spokojený výraz a zavřené oči.

Klekl jsem si, při čemž se mi stulil na klín začal zkoumat provázek od tepláků a já přemýšlel. Ze začátku jsem si myslel, že je to zlý vetřelec, ale, z mého pohledu vypadá tak neškodně.

Musel jsem ho plácnout přes ruku, když mi chtěl provázek z tepláků vytáhnout. Zasyčel a otočil se mi zády. Zasmál jsem se nad jeho uražeností. Nevím proč, ale položil jsem na něj ruku a začal jsem ho škrabat po zádech.

Stále si připadám jako ve snu. Já se starám o vetřelce. A myslím si, že si mě trochu oblíbil a náš vztah se zlepšil. Ze začátku by na sebe nenechal ani sáhnout, ale teď si můj dotek i vyžaduje.

Z přemýšlení mě vytrhl dotek na mém rameni. Vetřelec na mě seděl a slízával mi kapičky vody, co na mě zůstaly. Začal jsem se červenat a hlouboké dýchání se dostavilo hned, co mi začal olizovat krk. Do toho jsem se začal třást, protože má kůže a jeho teplý dech byla vražedná kombinace.

Šimralo to, ale bylo to až nebezpečně příjemné. I přes ten nádherný pocit, co mě vynášel do výšin, jsem slabě zatlačil na jeho hruď, abych ho odstrčil.

Sedl si na zem a se slabým zamračením naklonil hlavu na stranu. ,,To nemůžeš, vlastně to nemůžeme oba. Já, já bych tu ani neměl být," Zakoktal jsem a zvedl jsem se. Měl jsem z toho takový divný pocit.

Vetřelec zakňučel a po čtyřech se ke mě tou jeho divnochůzí vydal. Já před ním couval, dokud jsem nenarazil na stěnu. Vetřelec se postavil a došel ke mě a nastiskl mé tělo na stěnu.

Cítil jsem jeho ruku, jak opečovává můj krk. Zřejmě pozoroval téměř vymizelé modřiny, došlo mi. Zabořil svou tvář do mé jamky mezi krkem a ramenem. Ztuhl jsem, jakmile jsem ucítil jeho ruce na svých bocích. Na zkoušku je zkusil zmáčknout v dlani a já ucítil jeho slabý úsměv.  V střetu jeho kůže a mé kůže se mu začalo rozlívat obrovské teplo. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, proč. Byl jsem celý udýchaný, červený a jako by to nestačilo, začal mi krk olizovat.

Neuhlídal jsem sten a vystrašeně jsem se na něj podíval. Odtáhl se ode mě a povytáhl obočí. Zřejmě nevěděl, o co jde. Možná ani netušil, co mi tím dělá.

Sjel na zem a cestou zachytil i mé tepláky. V tu chvíli jsem se chtěl propadnout do země. Byl jsem před ním jen v černých boxerkách, ještě, že jsem si je vzal. Zřejmě ho zaujala má stehna, když mi po nich začal přejíždět rukou. Jako by mě prozkoumával.

Neměl jsem po celou tu dobu sílu ho odstrčit. Jako by mě měl ve své moci. Nebo jsem ho nechtěl odstrčit? Nevím.

Nevím, ale dostal jsem infarkt, když se jeho ruka objevila na lemu mých boxerek a začal tahat směrem dolů.

Invasion [Larry]Kde žijí příběhy. Začni objevovat