Secret Decision with Magic[cz]

3°

"Nešahej na to!" Rozkřikla se Em a vytrhla ji sešit z ruky.

"Chci, sakra, vědět - znovu - proč si tu a jakou roli v tom hraju já." Rudá barva se linula po jejím obličeji a dokonale kontrastovala s jejími dlouhými kudrlinkami.

"Jsi kouzelnice," Ukázala na ni a pak na sebe. "Já, jsem tvůj ochránce."

"A co to znamená?" Naléhala bělovláska. Vůbec nechápala tu spojitost. Pokud je čaroděj, proč už to nezjistila dřív?

"Jako tvůj ochránce, tě po smlouvě musím chránit."

"Po jaké smlouvě?" Představa, že bude muset podepsat jakýsi pergamen vlastní krví ji vyváděla z míry.

"Ah, bože," Vydechla Phoebe a sedla na gauč. "Dívej," Ukázala na sebe a Em ji vyhověla. Černovláska zavřela oči a chvíli se nehýbala. Emilie přemýšlela jestli nezapomněla dýchat a pomalu si opakovala zásady první pomoci, když Phoebe otevřela oči. Byli rudé, zářily a Em přímo děsili. Ucouvla kousek dál a sledovala, jak ji osoba před ní, probodává zářivým pohledem.

"Tohle, je ochráncův znak. Při přeměně máme rudé oči." Vysvětlovala a bělovláska se pomalu odhodlávala k těsnějšímu kontaktu. "Každý ochránce při narození dostane znamení a svého pána . Obecně se rodí oba ve stejnou chvíli. Je to něco jako spřízněné duše." Phoebe otočila dlaň, aby na ni Em viděla a jemně zahýbala s konečky prstů. V její otočené dlani se objevil obrazec. Vypadalo to jako poupě, rozdělené na půl.

"Smlouva. Stačí když přiložíš svoji dlaň na tu mou a v mysli si představíš spojení. Vlastně to můžeme udělat teď hned." Rozzářila se a přistoupila k Em blíž. Ona zase ustoupila stále hledíc na její ruku. Ochránce, znak, červená, kouzla. Její hlava byla plná nových informací a chystala se vybouchnout. Stahoval se jí žaludek a nevěděla jestli má utéct nebo natáhnout ruku. Mohla ji věřit, ale nemusela. Věřit osobě, která se dostala do jejího bytu, vylila ji čaj, kouzlila a právě na ni mířila dlaní mezitím co na ni koukala rudýma očima.

"J-já myslím, že ještě není čas." Vychrlila ze sebe rychle a obrátila se, míříc do kuchyně. Nechtěla čelit dívčinu pohledu, v tuhle chvíli plného otázek.

"Jak není čas?" Vybouchla Phoebe a oči se jí zbarvili zpátky do zlaté. Rozhodila rukama a s naštvaným výrazem se vydala za Em. Bělovláska popadla paruku z věšáku a nervozně přešla k jídelnímu stolu. Byla si vědoma svých slov. Děsila ji náhlá změna slovníku a tonu hlasu její nové spolubydlící a potencionálně nové kamarádky. Její malá výška ještě prohlubovala naštvaný výraz, který právě obýval její tvář. Práskla rukama o stůl a sjela Emilii pohledem, který dívku nutil couvat, až se opírala o zeď. A to je dělil ten stůl!

"Čas je iluzorní! Sice, sakra, nevím co to znamená, ale nemůžeš mi po osmnácti letech čekání říct, že není čas!" Křičela po Em jako by měla pocit, že je bělovláska hluchá, ale ona nebyla. S vyděšeným výrazem rychle kličkovala okolo stolu, protože s tím Phoebe začala. V ruce stále křečovitě svírala na polo mokrou paruku a snažila se zůstat od běsnící dívky co nejdál.

"Tak už, sakra, zastav a dej mi tvou grymdskou ruku!"

"Grymdskou?" Vypískla Emilie vyděšeně. Slovo, které neznala ji děsilo víc, než černovláska samotná. Obcházela stůl už po osmé, když se Phoebe zastavila červená vzteky a probodávala ji pohledem.

"Jo! Grymdskou! Tak už pojď sakra sem!" Vyprskla a vyškrábala se na stůl.

"Slez! Okamžitě slez dolů!" Rozkřikovala se Em a bez ustání škubala ukazováčkem na zem.

"Už jdu!" Křikla Phoebe nazpátek a skočila po teď už velmi zaskočené dívce. Svalily se na zem v chumlu, plném končetin, výkřiků a kousků paruky. Emilie natahovala ruku co nejdál, aby se k ní černovláska nedostala. Ta se po ní naopak sápala a snažila se k její ruce dostat tu svoji. Převalovaly se jedna po druhé a místnost plnily jejich výkřiky. Phoebe se odmrštila a dosedla na Em. Stále křičela a chytila bělovlásku za ruku.

"Já. Chci. Teď!" Zakřičela a oči ji nabraly rudou barvu. Emilie vyděšeně vykřikla a mermomocí zmáčkla ruku v pěst. Byla skoro rozhodnutá tu holku vyhodit z bytu, jen co se zpod ní dostane. Neměla pocit, že by si s ní mohla někdy rozumět a její pocit se rychle měnil na jistotu.

"Dost!", Vykřikla naštvaně. Pohárek její trpělivosti přetekl a ona prostě nuceně vybouchla. Vytrhla svou ruku z Phoebina sevření a věnovala ji naštvaný pohled. Pak se zarazila. Drobná dívka, sedící na ní jako slon na myšce se vůbec nehýbala. Em do ní opatrně strčila a Phoebe se mírně nahnula. Měla tendenci se sarkasticky zasmát a prohodit něco ve smyslu 'Ha, a máš to!' ale pocit nevědomosti ji užíral. Co to má znamenat? Vysoukala se na nohy a zamračeně hleděla na Phoebe.

"Už se můžeš pohnout." Broukla a doufala, že si zní dělá legraci a teď se se smíchem zvedne a pak po ní zase vystartuje. Ale ona stále klečela nad ničím a pomalu přepadávala na hlavu.

Co teď? Em byla vyděšená. Vzala polštář a dala ho dívce pod hlavu, udělala jedinou věc, kterou vymyslela během pěti minut. Sedla si na gauč a pozorovala ji. To udělala ona? Jako ona? Phoebe sice říkala, že je kouzelnice, ale ona? Emilie Margaret Rose? Uběhla půl hodina a černovláska se stále nepohnula. Em si udělala večeři a mezitím co jedla svůj salát s kuřecím masem přemítala co přesně udělala, když Phoebe 'zkameněla'. Vykřikla a dívala se do okna. Ano, do okna. Vstala a s chvilkovým rozhodováním popošla kousek vedle i s jídlem v ruce. Pootočila hlavu k oknu a podezíravě přelétla pohledem zpátky k ležící zkamenělině a pak opět k oknu.

Nový díl :D , jak na Vás působí psaní z pohledu 3. osoby v mém stylu? :O 

Užijte si část^^