Zpožděné Vánoce

24. prosince

Tato část není drabble :D

-----

Po bouři najednou nebylo ani památky. Chlapec ani dívka nedokázali pochopit, jak se to stalo, ale nebe se najednou vyjasnilo, studený vítr přestal foukat, a spršky vloček jako by ani nikdy neexistovaly.

"Co to... jak... jak je to možné?" podivila se Adelyte.

"Nemám ponětí..." zamumlal Kalaghen, "...prostě tu ta bouře byla... a už tu není."

"No, na tom teď nezáleží. Poznáváš to tu?"

Teprve v tu chvíli se Dárkový chlapec pořádně rozhlédl. Pátravě si prohlížel krajinu pod sebou, postupně prozkoumával větší a větší oblast, když vtom najednou:

"Hele!" vykřikl nadšeně, a pohnul se v křesle tak, že z něj málem vypadl. Ukázal dozadu, k obzoru, a Dárková dívka se tím směrem podívala.

"No... co tam je?" zeptala se nechápavě.

"Přileť trochu blíž, jinak to neuvidíš." přikázal jí Kalaghen hlasem překypujícím veselím. Adelyte skutečně učinila to, co chlapec požadoval, a v dáli zahlédla dům, který se podobal tomu, ze kterého vyletěli.

"To je tvá dílna?" zeptala se zvědavě.

"Ano!" vykřikl nadšeně chlapec, a okamžitě popohnal své kolibříky. Dívka si jen povzdechla, a pobídla své soví čtyřspřeží, aby chlapce následovalo.

.....

I když jim zbytek cesty moc dlouho netrval, když se k dílně dostali, stmívalo se. Kalaghen rychle seskočil z křesílka, a vběhl do dílny. Očekával zmatek, chaos, a bál se. Ovšem opak byl pravdou. Podél stěn byly vyrovnané všechny dárky, které měl doručit. A mezi nimi, v úzké uličce, stáli skřítci čekající na Dárkového chlapce.