#Wolf
Je to z knihy Noční můry nespí.
Jmenuju se Nina. Jsem normální, obyčejná osmnáctiletá holka a mám se docela fajn. Teda až na to, že jsem momentálně zavřená v psychiatrické léčebně, kde mě navštěvují každý večer mí přátelé. Přicházejí tajně, v noci, když už všichni spí. Nikdo, kromě mě, je už nikdy neuvidí. Vynoří se z podlahy a chtějí, abych odešla s nimi. To víte že začnu křičet, kdo by taky nekřičel? Vím co se bude dít potom. Ten šílený smích mi nepřestává znít v uších ani teď. Naštěstí přiběhne sestra a píchne mi injekci. Než usnu, to trvá tak patnáct minut, vidím stále své přátele, jak se mi posmívají a mluví na mě. Chtějí abych odešla s nimi. Po patnácti minutách už jim přestávám rozumět a usínám. Ráno se probouzím se slepenýma očima od nočních slz. Kdybych tu tak měla svoji knihu. Ale vzali mi ji. Nebylo to tak vždycky, že mě chodili navštěvovat skrze podlahu sem do léčebny. Byly i časy, kdy pro mě chodili dveřmi k nám domů. To bylo před dvěma roky...
"Crrrrrr!" "Dobrý večer je Nina doma?" "Ahoj Ondro. Počkej, hned ji zavolám." Řekla máma, otočila se a útrobami bytu se rozezněl její hlas. "Nino?!"
"Ano mami?" "Přišel pro tebe Ondra." "Jó už jdu." "Čau Ondro! Kde jsou ostatní?" "Už jsou tam." Odpověděl Ondra, "čekají v bunkru." Dodal tiše, aby to máma neslyšela. Myslela totiž, že jdeme na diskotéku.
"Vem si bundu! Je tam zima Nino," naléhala máma.
Když jsme vyšli ven, zeptala jsem se ho, proč pro mě přišel jen on sám.
"Víš Nino. Já... Já tě mám už dlouho rád a.... Nechtěla bys se mnou chodit?" Vypadlo z něj najednou. Od pusy mu šla pára. Bylo chladněji než předchozí dny. "Hmmmm. Nevím..." Odpověděla jsem jakoby neurčitě a dívala jsem se při tom nelítostně před sebe. Měla jsem z dnešního večera docela strach, protože Jirka konečně dal dohromady všechny potřebné věci k provedení rituálu. Co když se nám to opravdu podaří? Hlavou se mi teď honilo, co všechno by se mohlo stát, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak se Ondrovi lesknou oči slzami. Určitě to bude tím studeným větrem, ujišťovala jsem se. A abych nějak přebila to hloupé ticho, které najednou nastalo, dala jsem si ukazováček a prostředníček ke rtům. Předstírala jsem, že kouřím cigaretu. Pára od pusy umocňovala tu cigaretovou iluzi.
"Snad víš, jestli mě máš ráda nebo ne?" Zabrblal trochu naštvaně a smutně Ondra.
"Mám tě ráda Ondro. Ale seš jako můj brácha. Takže.... Kámoši?"
(FRIENDZONE :D) "Kámoši." Přikývl smířeně a otřel si uslzené oči. "Debilní vítr," dodal. Měsíc nad námi se usmíval na tančící hvězdy a vítr k tomu všemu teskně vyl sídlištěm.
Přišli jsme k bunkru. Byl to starý polorozpadlý dům na okraji města. Se dvěma vymlácenými okny připomínal oči seschlé šedé lebky, do jejíchž útrob nás zvaly vyviklané zuby v podobě sklepních okýnek. Jinudy se dovnitř dostat nedalo. Dveře i okna zabednila policie.
Před pár lety v domě uhořel za záhadných okolností majitel, přímo ve svém bytě. Oheň vůbec nepoškodil dům, ale všechno v bytě shořelo na černý popel. Jediné co zůstalo v obývacím pokoji nedotčeno plameny, byla kniha vázaná v černé kůži. Ostatní nájemníci začali umírat na následky nešťastných náhod a podivných nehod.
Nikdo další už v domě nechtěl bydlet, a tak zůstal opuštěný.
Od té doby, co v tomhle prokletém domě našli dva oběšené bezdomovce a jednoho, co si podřízl žíly střepem z okna, se vypráví, že tam straší duch bývalého majitele. Jedině sklep byl bezpečný. Dům má totiž základy na místě, kde stál asi původně kostel. Staré kameny, kterými je sklep vydlážděný tomu napovídají. Nedávno jsme zjistili, že prkna přes sklepní okénka se dají odsunout a skrz ně jde proklouznout dovnitř do sklepení. A tak jsme si tam udělali klubovnu. Trochu strašidelnou ale aspoň není nuda, a nikdo nám tam neleze. Nedávno, je to asi tak měsíc, našel Jirka v koutě sklepení zaprášenou starou knihu vázanou ve zčernalé kůži. Vypadala hodně staře, tak si ji odnesl domů, že ji později prodá do antikvariátu. Od té doby knihu nedal z ruky. Celou ji přečetl a pak ji četl znovu a znovu. Byl tou knihou posedlý. Četl ji dokonce i ve vyučování pod lavicí, a když ho učitelka napomenula, ještě ten den o přestávce zakopla a skutálela se ze schodů. Teď leží v nemocnici se zlomenou rukou a pohmožděnou páteří. Jirku ta kniha dočista pohltila..... Vlezli jsme s Ondrou dovnitř a procházeli uličkami sklepení až k naší svatyni. Verča, Honza a Jirka už na nás čekali.
