#Wolf
Vítr divoce skučel. Blesky a hromy burácely každou sekundu.
A já jsem úplně sama v našem dvoupatrovém domě. V našem domě jsou dva vchody. Přední a zadní. Máme také podkroví a suterén. Náš dům je dost veliký a má hodně pokojů.
Ale osud nás nenávidí. Otec zemřel už dávno. A náš první dům shořel. Ona se ještě nevrátila. Doufám, že je v pořádku, protože ta bouře je hodně silná. Dnes se cítím divně. Mám takovou starost o mámu. Doufám, že ta bouře brzy skončí. Ležím na gauči v herně v horním patře. Zvednu telefon a několikrát zavolám mamce, ale ona to ani jednou nezvedla. Co jí může trvat tak dlouho? Samozřejmě, že je to tou bouří...
Vypnu televizi a jdu dolů do obývacího pokoje. Snažím se jí zavolat ještě jednou. Její telefon zvoní. A zvoní. A zvoní. Žádná odpověd..
Začíná být zima. Ještě že máme dálkově ovládáný elektrický krb. Klepla jsem na tlačítko. Okamžitě se začalo oteplovat. Sedím na křesle a čekám... Bouře pořád sílí. Déšť tvrdě zasáhl.
Možná, že jsem si měla udělat něco k jídlu, jen proto, aby mi uběhl čas. Jdu do kuchyně a otevřu ledničku. Co je tu dobrého? Mám si vzít zbývající kousek jahodového dortu a nebo lasagne z včerejšího večírku?
Světla náhle zhasla. Světla v lednici a krb zhasl také. Všechno světlo je pryč. Zbývá jen tma. Černočerná tma... Tma je semnou sama v domě.
Jediné levé okno je příležitostný terč k úderu blesku. A pokaždé, když udeří mám pocit jako kdyby udeřil do mě. Vypadá to, jako kdyby mě to zasáhlo. Vlasy na zadní straně krku mi stoupají hrůzou. Mám husí kůži. Bojím se... Nikdy jsem se nebála tmy, blesků nebo toho být sama, přes to všechno. Už jednou se mi tohle stalo. Byla jsem dítě.. Jen jsem čekala. Stejně jako teď. A víte co se stalo? Máma přišla. Přišla za mnou když jsem byla devítiletá dívka. A teď udělám to samé. Počkám. Vím, že se vrátí.
Běžím po schodech a několikrát zakopnu. Nikdy nejsem opatrná.
Za pomoci letmého světla z blesku, jsem se dostala do pokoje a otevřela skříň, vytáhla jsem baterku a schovala se tam. Ochlazuje se. Jdu znovu do obývacího pokoje, nyní vyzbrojena baterkou. Ona tu pořád není. Proč? Koukám se na hodiny. Sakra! Je už 11 v noci!
Měla bych zavolat znovu? Teď jsem o ni měla opravdu strach. Bojím se o ni. Pohltil mě náhlý pocit. Chci jít ven a hledat ji.. Ale možná že je blízko.. Měla bych ji vidět.
Spěchám ke dveřím. Otevřu je a vidím černou a zlověstnou oblohu rýsující se nademnou. Dívám se kolem sebe. Žádná máma. Všechno co vidím je obrovský prostor naplněný mokrou trávou a stromy. Silnice je na levé straně. Ledový vítr narážel na mé tělo a zima se mi prosakovala až do morku kostí... Hlasitý hrom vystřelil z mraků. Byl tak silný, na chvíli to osvětlilo prázdný prostor. Jen na zlomek vteřiny. Něco jsem zahlédla. Něco, nebo někdo stál mezi stromy.... Kdo je to? Je to máma?
Podívala jsem se ještě lépe a naivně si posvítila baterkou, jako kdyby mi její slabé světlo mělo pomoci. Další jasný záblesk.
A celý dům přišel zpět k životu. Síla. Vypadalo to jako Vánoce, se všemi těmi světly. Dívám se mezi stromy a znovu to vidím. Není to máma. Je to někdo jiný. A on ke mě rychle běží. Běhá jako ďábel.. Běhá, jako by se právě dostal z vězení. Moje srdce se najednou rozbušilo. Dostává se blíž. Co bych měla dělat? Vidím záblesk v jeho ruce a najednou si uvědomuji co drží. Veliký smrtící nůž. Zakřičela jsem, když jsem znovu dostala kontrolu nad svým tělem. Zabouchla jsem za sebou dveře a rychle je zajistila, zatímco on byl jen metr od verandy.
Nevím, co dělat dál.. Kopl do dveří. Připomínalo mi to zvuk hromu. Znovu jsem vykřikla. Co bych měla dělat? Znovu kopl do dveří. Křičím hlasitěji. Pokud tu budu jen tak stát, a čekat na to až mě zabije, tak se nezachráním... Běžím dolů do sklepa. Dívám se zběsile po zbrani. Nic. Já ani nevím co jsem hledala. A teď jsem to znovu uslyšela. Chtěl se dostat dovnitř. Je hladový a touží po zabití. Co když mu řeknu, že jdu zavolat policii? Mohl by se vyděsit? Možná je už příliš pozdě. Začala jsem panikařit. Měla bych se držet mého plánu...
