#Wolf
Asi před pěti lety jsem žila v centru hlavního města USA. Vždycky jsem byla noční pták, takže jsen se často přistihla jak se nudím i se svou spolubydlící, která rozhodně jako já nebyla, vždycky šla spát dříve. Nevěděla jsem jak trávit čas, tak jsem chodila na dlouhé procházky a trávila čas přemýšlením.
Strávila jsem čtyři roky tím, že jsem chodila sama v noci, a nikdy jsem neměla důvod se bát. S mou spolubydlící jsme měly společný vtip, že i drogoví dealeři ve městě, jsou zdvořilí. Ale to všechno se změnilo během několika minut v jeden večer.
Bylo to ve středu, někdy mezi jednou a druhou hodinou ráno, a já šla v blízkosti policejní hlídky do parku, byl to docela kus cesty od mého bytu. Byla to tichá noc, a to i navzdory tomu že byl víkend, s velmi malým provozem a téměř nikdo nechodil kolem. Park, jako tomu bylo po většinu nocí, byl úplně prázdný.
Zahnula jsem do krátké boční ulice, abych mohla jít smyčkou zpět domů, když jsem si ho poprvé všimla. Na druhém konci ulice, byla silueta muže, který tančil. Byl to zvláštní tanec, podobný jako valčík, ale končil s lichým krokem v předu. Dalo by se říci, že tančil přímo ke mně.
Rozhodla jsem o tom, že byl zřejmě opilý, přistoupila jsem tak blízko ke kraji, jak jen to šlo, aby měl pro sebe většinu chodníku, a prošel kolem mě. Čím blíže se dostal, tím víc jsem si uvědomovala jak elegantně se pohyboval. Byl velmi vysoký a vytáhlý, a na sobě měl starý oblek. Tančil ještě blíž, až jsem mohla rozeznat jeho obličej. Jeho oči byly otevřené dokořán a měly divoký výraz, hlavu měl zvrácenou dozadu a díval se na oblohu. Ústa byla zkroucena v širokém úsměvu.... bolestivé karikatuře úsměvu. Přejížděla jsem pohledem mezi očima a úsměvem, rozhodla jsem se přejít ulici, než přitančí blíž.
Povedlo se mi od něj odtrhnout oči a přejít prázdnou ulici. Jak jsem došla na druhou stranu, tak jsem se ohlédla ... On se zastavil přesně v mých stopách. Přestal tančit a stál jednou nohou na ulici, postavil se zcela rovnoběžně proti mně. Byl sice naproti mně, ale stále hledící k nebi. Na rtech pořád stejně široký úsměv.
Byla jsem zcela a naprosto zdrcena. Vrátila jsem se k chůzi, ale se stále upřenýma očima na muže. Nepohnul se. Ušla jsem asi půl bloku dál, uklidnila mě vzdálenost mezi námi, a já se od něj na chvíli odvrátila abych se mohla podívat na chodník před sebou. Ulice a chodníky přede mnou byly úplně prázdné. Stále nervózní, jsem se podívala zpátky k místu kde stál, byl pryč. Za kratičký okamžik jsem cítila úlevu, dokud jsem si ho nevšimnula. Stál jen přes ulici, a teď se trochu přikrčil. Nemohla jsem to říct s jistotou vzhledem ke vzdálenosti a stínům. Jen jsem se od něj odvrátila po dobu delší než deset sekund, takže bylo jasné, že se pohyboval rychle.
Byla jsem tak šokována, že jsem tam nějakou dobu stála a zírala na něj. A pak se dal znovu do pohybu směrem ke mně. Dělal obří, přehnané kroky na špičkách, jako by se jednalo o kreslenou postavičku která se k někomu plíží. Pohyboval se velmi, velmi rychle.
Chtěla bych říci, že v tomto bodě jsem běžela pryč, nebo vytáhla svůj pepřový sprej či můj mobil nebo cokoli jiného, ale já ne. Jen jsem tam stála, úplně zmrzlá jak se ke mně usmívající se muž plížil. A pak se zastavil znovu, asi na délku auta, ode mě. Stále s úsměvem a stále se díval na oblohu.
Když jsem konečně našla svůj hlas, vyhrkla jsem první věc, která mě napadla. To, co jsem chtěla říct bylo, "Co chcete ?!" rozzlobeným, velitelským tónem. To co ze mě vyšlo znělo spíš jako naříkání: "Cože ..."
Bez ohledu na to, zda lidé mohou vycítit strach nebo ne, mohou ho určitě slyšet. Slyšela jsem to ve vlastním hlase a to mě jenom vyděsilo. Ale na to vůbec nereagoval. Jen tam stál a usmíval se.
A pak, po tom, co se zdálo jako věčnost, se velmi pomalu otočil a začal tancovat. Přesně takhle. Nechtěla jsem, aby se ke mně znovu otočil, jen jsem ho sledovala, až odejde, aby byl dost daleko, aby byl téměř z dohledu. A pak jsem si něco uvědomila. Už se nepohyboval, ani netancoval. S hrůzou jsem sledovala jak se jeho vzdálený obrys zvětšoval. Vracel se zpátky. A tentokrát běžel.
Také jsem se rozeběhla.
Běžela jsem, dokud jsem nebyla z vedlejší silnice pryč a dostala se zpět na lepší, osvětlenou silnici s řídkým provozem. Když jsem se za sebe podívala, nebyl nikde k nalezení. Po zbytek cesty domů jsem se stále dívala přes rameno, vždycky jsem čekala, že uvidím jeho hloupý úsměv, ale nikdy tam nebyl.
Žila jsem v tom městě dalších šest měsíců po té noci a nikdy jsem nešla na další procházku. Na jeho obličeji bylo něco co mě od té doby pronásledovalo. Nevypadal opile, nevypadal zdrogovaně. Vypadal úplně a naprosto šíleně. A to je velmi, velmi strašidelná věc když ji uvidíte.
