Everland - Motýlí dívka ✔

New York

S úlevou jsem vydechla, když se ozvalo cvaknutí a dveře mého starého domu se otevřeli. Tiše jsme vešli do chodby a položili všechny věci na zem. Opatrně jsem nahlédla do kuchyně, odkud se linula líbezná vůně a tichá hudba. Spatřila jsem Nathalli, jak pohupuje boky u plotny a zběsile něco míchá v hrnci.
Pokynula jsem Jaisonovi, ať zůstane v chodbě a sama pomalu šla dovnitř. Naklonila jsem se ženě přes rameno.

„Tvůj vyhlášený guláš! Ten mi chyběl." řekla jsem. Nathalli sebou cukla. Když mě spatřila, obličej se jí rozzářil.

„Elen!" padla mi kolem krku. „Holčičko moje, tolik si mi chyběla!"

„Ty mně taky, tetičko." smála jsem se a poplácala ji po zádech. Nathalli se odtáhla a podívala na Jaisona, který se na nás ode dveří culil.

„A kdopak je ten fešák?“ drkla do mě loktem. Jaison pomalu vešel dovnitř.

„Teto, to je Jaison, potkali jsme se na ostrově. Jaisone, tohle je Nathalli, moje adoptivní máma.“
Jaison se sklonil a políbil tetičce klouby na ruce.

„Je mi ctí vás konečně poznat.“ usmál se. Víc galantní už být nemohl.

„Tak šup, ke stolu!“ popostrčila nás Nathalli a postavila před nás misky s polévkou. „Musíte mi o všem vyprávět!“

*

„Páni,“ vydechl Jaison a rozhlížela se kolkolem po všech vysokých budovách a reklamních obrazovkách. „Nikdy bych nevěřil, že se sem jednou dostanu.“

„A jak se cítíš?“ zeptala jsem se.
Procházeli jsme se po ulicích města, ukazovala jsem Jaisonovi všechna zajímavá místa a sledovala jiskry v jeho očích, když je viděl. Byl jako malé dítě, které vezmete do ZOO.

„Myslíš ohledně magie?“ položil řečnickou otázku. „Jsem v pohodě. Tak nějak jsem věděl, co čekat. Už jsem tady vlastně jednou byl, pamatuješ?“

„Jasně, ale to jsi viděl jen ošklivé zablácené pole a naštvanou holku. A byl jsi tu jen pár minut. Teď jsme tu skoro celý den.“

„Cítím se, jako by ze mě spadl jeden obrovský kámen. Cítím se lehký a svobodný, skoro bych mohl létat!“ pak se zarazil. „Teda, létat bych mohl spíš s tím kamenem, než bez něj.“
 
Zasmála jsem se. „Hlavně si dej pozor na pusu, ať se někde omylem neprokecneš.“

„Prosimtě,“ odfrkl si. „Myslíš, že by mi někdo uvěřil? Spíš by na mě zavolali odchytovou službu.“

„To je pravda.“ zasmála jsem se.

Po chvíli chůze najednou Jaison vykřikl a svalil se na zem. Byl tak zaujatý okolím, že si nevšiml žebráka sedíc na kraji chodníku.
Honem jsem sáhla do zadní kapsy kalhot a naklonila se k muži. Byl zabalený ve starých dekách a v ruce držel kelímek od kávy, co prodávali jen pár kroků odsud.

„Pardon, moc se omlouváme.“ hodila jsem mu do kelímku pár drobných. „Jste v pořádku?“

Muž se bublavě zasmál. „V naprostém pořádku.“ řekl a pomalu zvedl hlavu.

Vytřeštila jsem oči na člověka sedíc přede mnou. Doufala jsem, že dopadne špatně, ale že takhle...

„Vy?“ zajíkla jsem se.

„Já.“

„Alespoň ten pohrdavý tón jste neztratil.“ odsekla jsem znechuceně.
Jaison se mezitím vysoukal na nohy. Když spatřil žebráka, celý strnul hněvem.

„Modlil jsem se ke všem bohům, abych tě už nikdy neviděl.“ zasupěl.

„Alespoň vidíš, že bůh neexistuje.“ uchechtl se Michael.