New Nanny

part 32

„Já jsem vás ale o něco prosil. Mohl udělat něco vám."

„Ale neudělal. Přišel jste.", řekla jsem jemně a svou dlaň položila na tu Harryho, kterou měl na řadící páce. Cítila jsem, jak se uvolnil.

„Děkuju, že jste přijel."

„Kde je vlastně Rosie?", zeptala jsem se, jelikož mě to ticho mezi námi iritovalo.

„Je už v posteli.", řekl prostě a dál pokračoval v mlčení. Cesta k němu domů mi připadala delší než kdy jindy. Ulevilo se mi, když jsme konečně dorazily k domu. Mobil mi oznamoval, že je skoro půl desáté. 

„Nemáte hlad?", zeptal se Harry, když jsme došli do kuchyně. Jen jsem zakroutila hlavou. Vlastně jsem měla tak scvrklý žaludek z toho, co se stalo, a z toho, co mě ještě čeká, že bych do sebe nic nedostala. 

„Dobře. Kdyby něco, víte kde co je. Já se jdu podívat na Rosie. Hned jsem zpět."

Posadila jsem se za bar a se sklopenou hlavou jsem si hrála s prsty, abych se nějak zabavila. Harry se po chvíli zase objevil. 

„Už spí.", zamumlal a z ledničky si vytáhl láhev vody. Nalil ji do dvou skleniček a poté se přesunul za mnou, přičemž jednu skleničku položil přede mě.

„Děkuju.", šeptla jsem a napila se vody. Snažila jsem se zahnat nervozitu, která se mi drala na povrch, kvůli jeho blízké přítomnosti a neodvážila se mu podívat do očí. Moc mi nepomohl, když se svou dlaní dotkl té mé a propletl naše prsty. 

„Když jen pomyslím na to, co vám mohl udělat, kdybych nepřijel.", procedil skrz zuby. 

„Neublížil by mi."

„Jak to můžete vědět?"

„Znám ho. Vždyť je to můj bývalý přítel. Skoro pět let jsem s ním žila."

„Dělal by tohle váš ex? Pronásledoval by vás a násilím by se vás snažil nutit dělat to, co by chtěl?", zeptal se a já neměla odvahu odpovědět. Měl pravdu. Tohle není můj bývalý přítel. 

„Tak vidíte."

„Co když to neskončí? Co když v tom bude pořád pokračovat?", bolestivě jsem na něj koukla.

„Neublíží vám, slečno Rossová. To vám slibuji."

„Snad.", povzdechla jsem si. 

„Musíte být unavená. Jdeme si lehnout.", v duchu jsem se zasmála tomu, jak je panovačný. Žádné nechcete si jít lehnout?, ale jdeme si lehnout. Harry mi věnoval další svoje tričko na spaní a já si ho poté, co jsem se osprchovala ve sprše pro hosty, oblékla. Když jsem vešla do jeho ložnice, Harry už ležel na posteli a dělal něco na svém mobilu. Mlčky jsem vklouzla pod deku a lehla si vedle něj. 

„Chcete zhasnout to světlo?"

„Já ještě nechci spát."

„Proč ne?"

„Prostě nechci. Chci si ještě povídat.", řekla jsem. Harrymu se na obličeji objevil lehký úsměv, odložil mobil na noční stolek a přisunul se blíž ke mě. Položil hlavu na polštář a natočil se tak, aby mi viděl do tváře. 

„A o čem si chcete povídat, slečno Rossová?"

„Jaká byla vaše oblíbená pohádka, když jste byl malý?"

„Umm.. měl jsem moc rád Sto jedna dalmatinů. Proč se ptáte?"

„Zajímá mě to. Učil jste se jako malý na kole?"

A tak jsme leželi, dívali se na sebe a povídali o všech možných věcech. Konečně jsem se zase cítila dobře. A ne tak dobře, kdy jsem se snažila na vše zapomenout a jen jsem samu sebe snažila přesvědčit, že to tak opravdu je. Byla jsem teď fakt šťastná. 

„Takže už jsme v pohodě?", zeptal se Harry jemným hlasem. 

„Jo. Jo, jsme.", pousmála jsem se. Naklonila jsem se k němu a věnovala mu letmý polibek, on se pak ale na mě převalil a vynutil si další.

„Ani nevíte, jak mi tohle chybělo.", zamrmlal. 

„Vy celá jste mi chyběla.", dodal. 

„Slibte mi něco."

„Co?"

„Že už mi neublížíte.", šeptla jsem. Harry mi zastrčil za ucho pramen vlasů, který mi trčel na tváři, a usmál se. 

„To vám slibuju.", řekl a věnoval mi další polibek, tentokrát ale delší.