Život holky ze zámku 2

SAMÉ INTRIKY (47/6)

... "Neproste, jsem neoblomný." řekl. Vzdala jsem to, ne však úplně.

"Řekněte, potkali jsme se už někdy?"

"Vy jste hodně zvědavá, že?"

"Hrozně a často jsem na to doplatila." přiznala jsem se s úsměvem. "Tak potkali či nikoliv?" trvala jsem si na svém.

"Možná."

"Znamená to spíše ano nebo ne?"

"Vy máte tedy otázky." prohlásil a musel se zasmát. Postřehla jsem, že zase tím přidušeným smíchem. Je nemocný? Nebo tohle je normální? "Nevrátíme se? Musíte být jistě unavená." navrhl. Bylo mi s ním dobře, ale unavená jsem byla, to ano.

"Dobře." souhlasila jsem. Pokračovali jsme v cestě, která vedla okolo fontány zpět k domu. V blízkosti stavby jsem se ho ještě jednou zeptala na podobnou otázku, která již padla. "A nechcete tu dnes vážně přespat, aby jste nemusel nikam jezdit tahle pozdě v noci? Všude v lesích jsou nebezpeční lapkové, už několikrát jsem s nimi měla tu čest."

"Nemusíte se bát, vážně. Děkuji, ale pojedu. Jak jsem už řekl, nepočítají se mnou."

"Jedno místo se určitě najde. Půjdete si lehnout do mého pokoje. Dnes jsem přijela a Bůh ví, kdy jsem tu naposledy přespala. Zrovna naposledy také na maškarním plese, ale co pořádala rodina Jachnických. Povlečení je čisté a postel velmi pohodlná, nemusíte mít strach." začala jsem plánovat a považovat tuto věc za hotovou. Usmál se. Zřejmě zvažoval, vypadalo to, že ho to láká.

"A kde byste spala vy, v tom případě?"

"Se svým synem." odvětila jsem.

"Na Alexandra jsem úplně zapomněl." přiznal, zamyslel se a usmál se.

"Tak to je skvělé. Pojďte za mnou, dovedu vás tam!"

"Počkejte přeci!"

"Na co?" nechápala jsem.

"Já jsem neřekl, že tu zůstanu na noc." vysvětlil. "A taky, že nezůstanu!" řekl tvrdým hlasem. Chvíli jsem na něj hleděla, ale nakonec jsem kývla.

"Začíná být chladno." konstatovala jsem a vykročila první dovnitř. Mlčky se šoural za mnou. Prošli jsme i sálem, kde pár posledních párů tančilo až do haly, kde bylo momentálně narváno k prasknutí. Služky se mohly přetrhnout, aby vzácným ženským návštěvám vracely odložené svetříky a šálky. Přímo u hlavních vchodových dveřích stáli hostitelé, kteří se srdečně loučili.

"Nemá cenu zde již okolkovat, mějte se krásně. Bylo mi ctí s vámi strávit pár chvil. Nashledanou."

"Mě též, nashledanou, Hektore." i já jsem se rozloučila a nakonec mi jemně políbil ruku na důkaz rozloučení a dokonalého slušného chování. Však než jsem se naděla, ztratil se mi v davu a už po něm nebyla ani stopa. Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale moji hosté to nebyli a mě se s nimi jednoduše loučit nechtělo. Když jsem se otočila s rozmyslem jít spát, dostal se do mého zorného pole Kristián. Nebyl sám, jak jinak. Casanova! Loučil se s tou jeho fuchtlí a to velmi dojemným způsobem. Takovým, co předváděli při mém posledním tanci.

"Kristiáne, mohu tedy přespat ve tvém pokoji?" otázala se. Já myslela, že tu spát nebude vůbec, když se přede všemi tak předvádějí! V tom spatřil mě, jak na něj hledím. Založila jsem si ruce na prsou, aby viděl můj velmi záporný postoj k celé téhle komedii! Hleděl na mě až nepřiměřeně dlouho, a tak ho ta jeho musela šťouchnout, aby vrátil pozornost k ní. "Kristiáne?!"

"Prosím?" otázal se a až teď se vrátil i duchem.

"Mohu tedy u tebe přespat?"

"Víš, ... bylo by zřejmě nejlepší, kdybys jela domů."

"Ale proč? Ty mě tady nechceš? Vždyť jsi říkal..." nedokončila větu.

"Já vím, co jsem říkal, a možná právě proto. Buď tak laskava a jeď domů, Deboro!" přikázal jí. Nejdříve našpulila rty, aby dala najevo, že jí to urazilo, ale potom, když viděla, že to s Kristiánem nic nedělá, nahodila smutný výraz a nezbývalo jí nic jiného, než se s tím smířit.

"Jak si přeješ, pojedu domů, ale slib mi, že se brzy uvidíme! Ne jako naposledy, že jsem si tě musela nalézt sama." řekla.

"Uvidíme. Nashle, Deboro." odsekl jí. Naposledy se políbili a rozešli. Neměla jsem tu už co dělat - byla jsem znechucená. Sebrala jsem se a vydala se po schodech nahoru, do mého pokoje. "Johano, počkej." ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a naskytl se mi výhled na všechny a všechno, však volal mě pouze jeden hlas.

"Co potřebuješ Kristiáne?"

"Chci s tebou mluvit."

"Obávám se, že není o čem. Pokud chceš konverzovat, támhle máš Deborku! Sympatická, velice, řeknu ti, ty si umíš vybírat. Výborně, jen tak dál!"

"Přestaň, prosím tě! Chováš se jak malá holka!"

"Já? Chceš mě rozesmát? Na to, že tobě je šestadvacet, tak to ty se chováš jak malej kluk!" křikla jsem na něj. "Jsi starý dost, uspořádej si život, priority i lásky, protože, to co předvádíš, to nemá obdoby. Celou dobu mě taháš za nos, tvrdíš to a pak ono a nakonec je pravda úplně někde jinde! Vážně, běž si za Deborkou a mě nech už jednou konečně na pokoji! Sám nejlíp víš, co jsem si citově zažila a přesto - ty, zrovna ty, mi musíš dělat naschvály! To tě to baví, mě trápit?"

"A tebe mě? Kdo byl ten chlap v kápi?"

"Ježiši Kriste! Co to otáčíš? Tady nejde o mě, ale o tebe! Proč, když na mě žárlíš, což znamená, že ke mě něco cítíš, se před mýma očima líbáš se svou milenkou? A vůbec, když mě máš rád, tak proč ten vztah nadále trvá?"

"Nic o tom nevíš."

"Nevím, nechápu a absolutně mě to nezajímá. Jsi ulhanej děvkař, nic víc." domluvila jsem, otočila se zpět a vyšla zbývající schody. Už nic neřekl. Stál tam a hleděl za mnou. Co se to s ním děje? Já mu vážně nerozumím. Ano, pochopím, že si někoho našel za ty léta, ale proč mi neřekl pravdu? Myslel si snad, že to nepochopím? Nebo mu nafackuju? Omyl, pochopila bych to, ale jediné co nechápu, byl ten dnešní výstup! Prostě, jak se nepohodneme, hledá přítomnost jiných žen, se kterýma nestydatě flirtuje a je mu naprosto jedno, že já jsem v jeho blízkosti!

A dorazil mě tím jeho prohlášením, že mě i tak miluje! Bože!!! To jsem zase dobře vytočená!!! Mám chuť se i já sebrat spolu s ostatními hosty a odjet se svým synkem domů! Vydržet tu, při představě dalšího dne, v přítomnosti Kristiána, kterému se již nevyhnu, protože, jak ho znám, se mu to rozleží v hlavě a bude si chtít promluvit z očí do očí, nemám na to sil. Bude to boj! Prošla jsem chodbami, zapadla do svého pokoje, kde jsem se s největší námahou dostávala z šatů. Byly tak skvostné! Ten střih, ty barvy, dokonalost. Převlékla jsem se do noční košile, rozpustila a rozčesala si vlasy a ještě otevřela okno dokořán, aby mohl do pokoje čerstvý lehce studený noční vánek a konečně s největším těšením, si zalezla do postele.

Nohy jsem měla bolavé, ani ne tak utancované, ale stejnak, přeci jen jsem celý dlouhý večer stála. Trochu mi hučelo v uších, z toho všeho kolem, hudby, smíchu, štěbetání ostatních. Zavřela jsem oči a snažila jsem se usnout. Nic. Cinkot hodin mi oznamoval, že je půlnoc. Musela jsem se usmát při vzpomínce, že by se teď museli povinně sundávat masky. Škoda, že tahle tradice se moc, zvláště dnes nedrží! Hektor by se mi musel ukázat, chtíc nechtíc!

Zajímavý to člověk svým způsobem. Ačkoli byl místy vlezlý a nepříjemný, byla jsem mu vděčná za strávené chvíle. Určitě lepší, jak potajmu za závěsem pozorovat Kristiána, jak se nestydatě chová k jiným ženám. Když se objevil po těch čtyřech letech, řekla jsem mu, že ho miluju, ale teď si tím tak nejsem jistá. Ale vůbec. Cítím se spíš zlomená...

Johano, už spi a nemysli na takový blbosti! Nakázala jsem si, ale marně. Usnout mi nešlo, a to jsem byla tak unavená! Bylo ticho jako v hrobě, venku to taky utichlo, hosté byli pryč anebo spali. Po chvilce, ani jsem se nenaděla, zacinkaly hodiny znovu. Jedna hodina ráno. Už? Nemohla jsem uvěřit - to neskutečně letí, jak se člověk jen na okamžik odvrátí od reality k myšlenkám... Však moje zbožné přání bylo vyslyšeno, jelikož jsem po pár minutách nevěděla o okolním světě.