SYMPÓZIUM (63/1)

91 5 0
                                    

Na dnešní den jsem se těšila a zároveň se ho bála. Nedokázala jsem si vybrat mezi radostí a obavou. Nemohla jsem se soustředit ani na snídani natož na oběd. Násilím jsem musela spolykat několik soust, aby mi nekručelo v břiše. Byla jsem dosti nervózní. Za celé dopoledne jsem vyzkoušela snad stovky druhů účesů. Nikdy jsem nebyla spokojena. Služebné ze mě byly nešťastné.

Aspoň, že o šatech jsem měla jasno. Tmavě-modro zlatá kombinace. V téže čistě modré semišové střevíce se zlatou mašlí. V barvách jsem měla i šperky. Náušnice a náhrdelník. Mimo jiné, ten mi věnoval Viktor a už tomu je dost dlouhá doba. Rozčiloval mě také Alex, který dnes ukrutně zlobil. Musela jsem na něj křičet a dokonce mu naplácat na zadek.

Stoprocentně jsem spokojená sama se sebou nebyla, ale ucházející to bylo. K tomuto závěru jsem se mohla odebrat až o půl čtvrté!!! Následně mi připadalo jako věčnost, než připravili kočár, než jsem se rozloučila s Alexem, než jsem rozdala pokyny a další! Nechtěla jsem tam přijet brzo, přesně na čas, to by bylo trapné, ale nemohla jsem dopustit, abych se tam zjevila jako poslední anebo těsně před koncem.

-

Z kočáru jsem vystoupila hodinu po zahájení před rozsvíceným panstvím, které náhle celé ožilo. Vešla jsem dovnitř a samozřejmě se mi nevyhnuly zvědavé pohledy. Co vlastně ostatní - společnost, vědí o našem žití? Co se jim honí hlavami? Pozdravila jsem se s pár lidmi, kteří mě s úsměvem na tváři přivítali v jejich přítomnosti. Přesto jsem neměla v plánu se nijak bavit. Chtěla jsem jen pozorovat, zjišťovat a ujišťovat se. V sále se čile tančilo, lidé se bavili, jedli a pili, smáli se nebo rozčilovali dle nadhozeného tématu. Sloužící se měli co ohánět. Potkala jsem Karla, Jena, Jindřicha a jejich chotě. Zahlédla jsem dokonce i Charlottu a Edvarda bez té jeho Aurory! Tyhle dva hosty, bych tu rozhodně nečekala.

S Edvardem jsme se jen pozdravili na dálku pohledem. I když jsem se s ním rozešla naposledy v dobrém, celkem, neměla jsem zájem se s ním vybavovat jako dřív. A u něj se projevila opět jeho známá nesmělost a váhavost, proto se ke mě nehrnul. Dokonce jsem si i nečekaně zatančila, i když jsem to v plánu absolutně neměla! Bylo příjemné vědět, že nejsem ještě ve společnosti zcela zatracená a odepsaná.

Od smrti Viktora, tedy té fingované, jsem se společenským akcím vyhýbala, jak čert kříži. Roky jsem držela smutek. Až postupem času jednou za čtvrt roku jsem nějakou akci či ples navštívila. Byly to ojedinělé výjimky. Mimochodem smutek by se měl držet i dnes, vždyť předevčírem pohřbili tetičku a tady se každý raduje, i ti, co byli přítomni obřadu! Neskutečné!

Přesto pohled na Charlottu jsem nedokázala přerušit jen tak. Tahle žena mi zničila život. Ne, to bych jí křivdila. Byla prvním iniciátorem, prvním podmětem zkázy. Sledovala jsem jak vychází schody, kde na jejich úpatí stál další hlouček mužů, kteří divoce debatovali. K jednomu, který stál zády k zábradlí se nahnula a něco mu povídala do ucha. Měl krátké černé vlasy, bílou košili s vyhrnutými rukávy a černou vyšívanou vestu. Vypadal urostle. Že by si konečně našla nějakého chudáka? Že by se vdala?

Přešli kousek vedle, mimo hlasitou konverzaci a situace se opakovala. Šeptání do ucha. Náhle se ten muž otočil a pátravým pohledem přejížděl hosty. Někoho hledal. Když mu spočinuly oči na mě, trochu mi to nahnalo strach. Hleděl na mě z té výšky a já si tady dole připadala neskutečně malinká. Nevím, zda tím, že tím mužem byl Viktor anebo tím, že mě vyhledal. Nerozuměla jsem tomu. Charlotta a Viktor? Nemůžou být přeci znovu spolu! To nedovolím!

Charlotta taktéž na mě hleděla a na tváři skrývala lehký úsměv. To už mě vytáčelo. Začala mě spalovat žárlivost, byla jsem si toho vědoma a plně! Ta mrcha byla oděná v černých šatech jako kdyby jí někdo zemřel. Vlastně, ano, držela smutek kvůli své dceři. Manželka Jindřicha mi svěřila veřejné tajemství, že Charlottě zemřelo dítě. Je to více jak rok, ale stále to pro ni je těžké. Její dcera - Žofie, zemřela v nedožitých čtyřech letech na černý kašel. Je to tragédie, chudák dítě, ale její matka si zaslouží trpět, za všechno, co mi způsobila... Já ztratit Alexandra, tak nevím co. To jediné co mám, co mi zbylo bych už neměla, jen ta představa a svírá se mi hrdlo.

Život holky ze zámku 2Kde žijí příběhy. Začni objevovat