Život holky ze zámku 2

VE SVATEBNÍCH (93)

Byla jsem neskonale ráda, že jsme si to s Kristiánem vyříkali a že jsme se udobřili. Co víc, bych si mohla přát. Měla jsem dobrou náladu a celkem snad i tu svatební. Bylo na čase dokončit ty krásné šaty. Se švadlenou jsme se domluvily, že za mnou přijede, až jí pro ni pošlu. Že dokončí drobnosti jako přišití perliček, výšivek a dopošije i nedokončené švy, aby mi šaty dokonale seděly. Proto jsem hned z rána, po snídani, požádala Robina, strýčkova posla, aby doručil vzkaz do krejčovství.

Abych na švadlenu byla připravená, nechala jsem přenést šaty a provizorní stupínek do salónku, který zabereme pro tuto příležitost. Kristiánovi jsem zakázala to té místnosti vstupovat, jinak nám to nepřinese do života štěstí, které pekelně potřebujeme. Souhlasil, proto si vyjel na svém koni, že navštíví svého dávného přítele Ivana. Nestihla jsem si ani vypít odpolední kávu, když se dostavila má očekávaná návštěva.

"Krásný den, děvčátko!" přivítala mě švadlena už ve dveřích.

"Dobrý den i vám." usmála jsem se. Snad po dlouhé době jsem se pořádně usmívala a byla šťastná jen díky takovému pozdravu. Ta žena vyzařovala ohromnou energii.

"Koukám, že jste se na mě připravila, tak není nač čekat, šup, svlíkat a oblíkat, děvče!" popohnala mě s úsměvem. Odložila si brašnu, kde měla zřejmě šicí potřeby a dekorace pro moje šaty a hned se ke mě přitočila a pomohla mi rozepínat šaty běžné, co jsem měla na sobě.

Byla to starší dáma v letech, prsty měla hbité, takže jí to šlo všechno náramně a rychle. Když mě konečně zašněrovala i do šatů svatebních, aby mohla pracovat, došlo mi, že jako hostitelka stojím za starou belu.

"Omlouvám se, vůbec jsem se nezeptala, dáte si kávu, čaj nebo nějaké občerstvení?"

"Pokud můžu prosit, dítě, tak mám ráda čaj s nějakým cukrovím." řekla a mrkla na mě. "Abych mohla nabrat potřebnou sílu, na to je sladké jako dělané!" dodala na vysvětlenou. Nekomentovala jsem to a raději zavolala služebnou. Po chvíli se přišourala Cecilka, které jsem předala objednávku a následně ji zase přinesla. Vždycky Cecilka byla taková tichá a možná se svým životem smířená bytost. Mezitím ale švadlenka došila všechny švy, hezky šaty vypasovala, aby mi dělaly pěknou postavu a přišila pár nádherných krajek. Při šití jí nejely jen prsty ale i pusa. Na jednu stranu bylo dobré, že si vystačí sama, vlastně mě pořádně nepustila ke slovu. Jen povídala a povídala. Dozvěděla jsem se o její rodině, o pěti synech a třech dcerách, zatím o jedenácti vnoučatech, kdo co dělá za práci, komu co kdy ušila, že sama nerozlišuje jestli to je nižší kasta nebo honorace, svojí práci se snaží odvést vždycky nejlépe, jak dokáže. Ta vlastně taková babička se mi moc líbila.

Udělaly jsme si také pauzu na další čaj a cukroví, které jí moc chutnalo.

"A koho si vlastně budete brát, má milá?" zajímalo ji. Trošku mě to překvapilo, měla jsem za to že široké okolí můj život, osud i volby zná.

"Kristiána, syna pána tohoto domu Leopolda."

"To máte štěstí, děvče, je to velký fešák! Být tak mladší, normálně vám ho závidím. Když jsem bývala mladá, byla jsem moc vybíravá, co se týče nápadníků. Tolikrát jsem si za to vynadala a stejnak jsem to pokaždé udělala. Nakonec jsem ráda, že mám toho svýho mužskýho! Je občas trochu morous, ale má nás všechny rád, mouše by neublížil. Přeci jenom, osm dětí bych neměla kde s kým, že." pronesla a zasmála se.

"Musela jste mít úžasný život."

"Úžasný nejspíš nebyl, ale nikdy jsem si nestěžovala. Asi s plným vědomím můžu říct, že jsem spokojená. Ale co vy, děvenko? Vypadáte trochu nešťastně, vždyť se budete vdávat! Sice pozdě, jelikož potomka taky máte s tím nastávajícím mladíkem, ale to nevadí. Na řeči nesmíte dát."