ŘEŠENÍ (72)

93 4 0
                                    

Dojeli jsme domů a já se ještě ve špatné náladě zavřela ve svém pokoji. Viktor měl pravdu, zachovala jsem se k obou dvou nepatřičně, ale zpátky už to vzít nemohu. Přecházela jsem z jednoho konce pokoje na druhý a jediné, co mě rozptylovalo, byla bolest levého zápěstí, ale ani tomu jsem nevěnovala příliš velkou pozornost. Když jsem jen tak pochodovala, všimla jsem si něčeho světlého a drobného ležet na stole. Jistě.

Věděla jsem, co to je, ale nějak jsem nevěděla jak se k tomu postavit. Byl to ten útržek ze starých novin, kam jsem v opilosti napsala slovo 'rozvod'. Přemýšlela jsem, až se ze mě kouřilo a stále jsem váhala. Nad čím vlastně? Znala jsem odpověď, znala jsem chování, které použiji u toho útržku, tak na co to ještě obracet a hledat nějaká jiná řešení. Řešení? Ne, to je špatné slovo. Možnost. Ano, samozřejmě, nesmím už hledat nějakou jinou možnost. Řešení jsem už dávno měla. No, dobře, dávno je přehnaný pojem. Musím to udělat. Ale jak k tomu dospět? Co si vymyslet? Už dopředu jsem věděla, že to bude těžký úkol. Bude nemožně těžké dosáhnout rozvodu!

Sice jsem už jednou pověřila tímhle nelehkým úkolem advokáta Albrechta, bez ohledu na výsledek, byl lehounce zasvěcen, ale tentokrát jsem toužila po někom jiném. Na mysl mi přišla jedna osoba, u které jsem váhala. Bylo by to zvláštní, možná úsměvné, ale stálo by to za to, kdybych ji k tomu přemluvila. Řeč je o Edvardovi. Právník to je skvělý což o to, ale zajímalo by mě, zda by se vůbec zhostil takového úkolu. Za pokus nic nedám. Jistě, zítra ráno se za ním vydám přímo do kanceláře. Ano, přísahala jsem si, že už ho nemohu ani spatřit, kvůli tomu trapasu na večírku, kdy nás spolu s Viktorem načapal při intimní chvíli, ale tohle a předsudky jdou stranou. Moje snaha a touha po rozvodu je větší než nějaké faux-pas, že?!

Nemůžu milovat a zároveň nenávidět muže, který možná je láskou mého života. Jsem donucena si vybrat mezi těmito nesmiřitelnými vášněmi. Než bych tohle podstupovala po zbytek života, raději se ho vzdám. Bolí mě srdce, moc mě bolí, ale jednou ta bolest pomine.

Skanula mi slza, které jsem nedokázala zabránit.

Věřím tomu. Vždycky všechno přejde. Doufám. I když, musím se přiznat, že bolest ze ztráty Viktora, kdy mě klamal svou smrtí, nikdy neodešla. Byla jsem určité momenty šťastná, to ano, ale v hlouby duše... mi srdce stále krvácelo. Celou tu dobu, celých pět let. Nejde to... nemůžu se k němu vrátit. I kdybych chtěla. I když mě přemlouvá a škemrá. Viktor má horu neuvěřitelně špatných vlastností, ale oplývá i těmi nečekaně dobrými. Je pozorný, milý, starostlivý, laskavý, ohleduplný, odvážný, vnímavý, hodný, statečný, chytrý, šlechetný, vlídný, milující, upřímný a spolehlivý. Mohla bych ještě pokračovat.

Třebaže se to nezdá, raději ukazuje opak nějaké vlastnosti, tak věřím, že má i její protějšek. On umí být skvělým člověkem, když chce. Nikdy na něj nezapomenu, ani nemůžu. I kdybych byla na druhém konci světa, stačí se podívat na Alexandra. Viktora nikdy nedokážu vymazat z hlavy dokonale. Už díky synovi nebo samotnému Kristiánovi, který je s ním spjat taktéž. Je to pro mě neuvěřitelně obtížné, tolik slz a trápení, co mě to stálo, stojí a ještě bude stát, ale už nic jiného s tím dělat nejde. Musím jít dál - opravdu, proto takovýto závěr. S Viktorem se rozvedu a budu se snažit pracovat na vztahu s Kristiánem.

Ale toho taky miluju a nenávidím! Pro Kristovy rány, pro Ježíše Krista, já se z toho nikdy nevyhrabu!!!

Ne!!!

Ne, Kristiána, miluju, mi-lu-ju! Usmířili jsme se, přesvědčila jsem se, že mi na něm i přesto všechno záleží, mám ho k smrti ráda a nedokázala bych se smířit s naším odloučením. Dala bych za něj ruku do ohně. Náš vztah zažil příjemné i nepříjemné chvíle, ale přetrval a já se ho budu snažit rozvíjet dál. Ne, Kristián je prostě... Kristián. Dneska mi žádná příhodná slova nejdou na jazyk.

A pokud by mi přišla znovu jedna konkrétní nabídka... řekla bych jisto jistě ano.

Proto, musím vymyslet nějaké důvody, které mi rozhodně zajistí rozvod. Ale v době, kdy bude probíhat řízení, nebudu moc vidět manžela. Nedokázala bych ho vidět. Neumím si představit, jak bude reagovat, jak se zachová, co podnikne, co řekne. Buď mi to znepříjemní jako to udělal poprvé anebo... bude souhlasit, konečně mi dá svobodu. Co pro mě bude větším trestem? Otázka je položena. Co mi bude vadit víc? Co se mě víc dotkne? To, že se mě nevzdá, že mi nikdy nedovolí žít si po svém s někým jiným po boku než je on sám anebo to, že mě opustí na moje přání, že mi dá tu vymodlenou volnost, po které tak toužím, že mi splní to nejniternější přání? Najednou mě sevřel nával strachu. Nevěděla jsem pořádně ani z čeho. Proč se mi to děje? Proč se bojím, že mi zmizí ze života, když se s ním chci dát rozvést? Chci to vůbec? Ano, ano, jistě, že to chci. Jak jsem již řekla, nemůžu se k němu vrátit, musím jít dál.

Skanula mi i druhá slza, co mi uvízla v oku.

Musím jít dál.

Vrhla jsem se do peřin, kam jsem zabořila svůj obličej a rozbrečela se jako malá holka. Bolest. Lítost. Strach. Láska. Nenávist. Ztráta. Minulost i budoucnost. Jednoduše jsem se s tím nemohla smířit. Nebylo správné uvažovat o Viktorovi, ještě stále o mém Viktorovi, ale nedalo mi to, přes to, že jsem věděla, že moje rozhodnutí, že moje řešení je správné!

Když jsem si vybavila Viktora, vybavila jsem si jeho tvář, vlasy, pronikavé oči, vůni, postavu, svaly, sílu, mužnost, pejzy, žíly, rysy, ale také jizvy, které byly předchůdkyně ran, mnoha ran, které získal, které mu znetvořily jeho božské tělo - díky mě. Neodpustím si, že jsem mu to udělala, že jsem viníkem. Nikdy si neodpustím, že jsem ho okradla o několik let života, kdy celou tu dobu trpěl. To je vlastně taky jeden z hlavních důvodů, proč mu musím jít z očí. Kdyby jen věděl, jak moc mě to všechno mrzí a jak strašně bych to chtěla napravit. Kdyby jen věděl...

Při každé další myšlence či jen vzpomínce, přicházely další návaly slz. Nezastavitelné proudy. Nebralo to konce. Oči mě pálily, nos jsem nestíhala utírat, hlava mě rozbolela, hrdlo se mi svíralo, žaludek se stahoval. Věděla jsem, že ho neskonale miluji, poznala jsem to. Probudilo se to ve mě, když se objevil v mém životě podruhé. Láska. Zlost z podvodu a následného odmítání a hraní si ji zastínila, ale neumrtvila. Ona žije dál! Mrcha! Miluji ho z celého svého bolavého srdce, ale nemůžu s ním být, prostě ne. Chci tu volnost pro sebe, ale taky i pro něj. Zaslouží si ji. Zaslouží si, abych se od něj držela dál. Abych mu konečně zmizela ze života, aby mohl být opět šťastný.

Dokonce bych se smířila i se Charlottou nebo Klaudií, kdyby v jedné z nich našel oporu a porozumění v novém životě. Užíralo by mě to, spalovalo, žárlila bych jak ďas, ale jeho štěstí a dobro je pro mě důležité. Mám ten dojem, že jsem pro něj ochotná v tuhle chvíli udělat naprosto cokoliv.

Rozesmutnila jsem se ještě víc, pokud jsem toho byla schopná, potom, co jsem se omylem snad?, podívala na snubní prsten, který jsem stále nebyla za pět let schopná sundat. Když jsem to udělala teď, na prstě se vyrýsovala jasná otlačenina, po zlaté obruči, která jen tak nezmizí. Na první pohled bylo znát, že jsem byla někdy vdaná, a bude to znát ještě hodně dlouho. Nevím, co bylo horší, prsten na prsteníčku či jeho otlačenina, která mi připomínala něco nezapomenutelného? Raději jsem si ho nasadila zpět na jeho místo. Ještě mám právo na jeho nošení a budu ho využívat do konce lhůty. S největší hrdostí.

Už mě nebavilo plakat, ale nešlo to zastavit. Musím přestat na Viktora myslet. Je to ještě stále můj choť, ale za nějakou dobu nebude. Edvard bude muset najít nějaký - jakýkoliv důvod, který nás definitivně rozdělí, aniž by do toho Viktor čímkoli zasáhl. Musí to udělat. Musí to udělat pro mě a já to udělám pro samotného Viktora. A nesmím zapomenout, že to taky částečně udělám pro Kristiána.

Byla jsem vyřízená. Dneska dvě náročné, velmi náročné návštěvy. Nejdřív Kristián tam ten tyátr, který jsem převedla a potom ta návštěva u něj... u otce mého jediného dítěte. Už jsem neměla sílu ani náladu na cokoli. Vynechala jsem už po několikáté večeři, převlékla se do nočního úboru, leč nebyl právě čas jít spát, zahrabala se pod peřinu a pustila zrak do okna, kde se začínalo stmívat. Potřebovala bych zabavit hlavu, abych přišla na jiné myšlenky, ale neměla jsem zájem si číst knížku. Neměla jsem zájem o něčí příběh plný lásky a štěstí, příběh, který není nijak komplikovaný oproti reálnému životu a za každou cenu dopadne dobře. Nejen, že bych se nedokázala soustředit, znechucovalo by mě to, ale možná bych i záviděla. Takže jsem se oddala náhodě a děj se vůle Boží.


Život holky ze zámku 2Kde žijí příběhy. Začni objevovat