Život holky ze zámku 2

INFARKT (60/2)

... Jako kdyby mi četl myšlenky.

"Jak to víš?" vypadlo ze mě, byla jsem tím naprosto unešená, ale ne v kladném slova smyslu. Neohromilo mě to, spíše nepříjemně překvapilo. Usmál se.

"Znám tě. Tedy, znal jsem tě. Už jsem zapomněl jaká jsi a to je dobře. Dnes jsem si jen tipnul, evidentně jsem se nezmýlil." prohlásil. Zase z něho byl znát ten přikázaný nezájem, cizost, to co mu natloukli do hlavy.

"Upřímně, nevím, co si počít. Nevím, komu věřit! Nechci se zklamat ani v jednom z vás. Neodvažuji si ani v duchu říct, kdo by z vás dvou mohl být ten, kdo mě obelhává. Jistě, jak říkáš, oba lhaní dokonale ovládáte, což je ještě horší, a já se v tom začínám topit. Děsí mě to."

"Musíš se rozhodnout. Nic jiného ti nezbývá." řekl klidně. Pomalu jsem vstala a opatrně se k němu přibližovala.

"Já vím, ale to je to čeho se právě bojím. Volby. Nechci se rozhodovat." přiznala jsem se. Stála jsem před ním a vylívala si srdíčko. Ani nevím proč. Měla jsem sto chutí mu skočit do náruče, ale věděla jsem, že se zase bude vzpouzet, ale musela jsem to risknout. Z nenadání jsem ho objala. Stál tam jak přikovaný, pak se snažil vyprostit, nakonec to vzdal.

"Viktore, já nevím. Tvoje tvrzení je logické, nahned bych mu uvěřila. Nic jsi mi do hlavy necpal, nesnažil ses, abych tomu věřila stůj co stůj. Za to Kristiánovo, zní podezřele, ten důvod prostě nedává smysl nebo rozhodně je pochybný. Ale zase si říkám, proč by mi netvrdil pravdu zrovna v tomhle, když se ke svým činům, co ti všechno provedl, přiznal?! Nezapadá to do sebe, proto tápu." vysvětlila jsem moje momentální dilema. Při líčení, jsem lehce ucítila jeho ruku na mých zádech. Pokrok. Byla tam neznatelně znát, ale byla tam! Hřála mě. Bylo krásné vědět a především cítit, že mě také chtěl obejmout. Zanedlouho na to mi přiložil i druhou ruku do vlasů. Kdyby mě nedržel, vznesla bych se až do nebe. Zapomněla jsem absolutně na všechno.

"Johano, já tohle nemůžu... Už ne." řekl polohlasem, pustil mě a následně se vymanil i ode mě do bezpečné vzdálenosti.

"Co to s tebou provedli? Vždyť jsi mě miloval, nenechal by sis mě nikdy vzít!"

"Jo, já vím, ale to je už minulost."

"Víš, co jsi mi jednou řekl? To si pamatuju dodnes a doslova. Řekl jsi mi, Johano, pamatuj si, že já tě budu milovat vždycky a jen tak se tě nevzdám." zavzpomínala jsem.

"To už je hodně dávno." suše prohlásil.

"Jsme přeci stále manželé!" snažila jsem se namítnout.

"Teď to nechci probírat. Myslím, že tu už všichni vědí, že jsem naživu, takže pojedu." rozhodl se. Proč odevšad rychle mizí a utíká? Proč ode mě?

"Maminko?" ozvalo se nečekaně mezi dveřmi na opačné straně pokoje. Oba jsme se podívali tím směrem. Alexandr. Viktorův syn. Úplně mi přetrhl myšlenky. Vlily se mi zase slzy do očí. "Co se děje? Ty pláčeš? Mami, kdo to je?" ptal se. Co mu mám jako říct? Alexi, tohle je tvůj tatínek, který předstíral, celý tvůj krátký život, že neexistuje, seznam se. Anebo, Alexi, tohle je tvůj otec, víš, kterého tvůj skvělý strýček zavřel do ústavu! To nejde! Je to přeci jenom ještě dítě. Přešel ke mě a sledoval celou dobu Viktora. On - jeho, jako by se hypnotizovali navzájem. Poprvé se vidí, poprvé se střetli tváří v tvář. Natáhl ke mě ruce, vzala jsem si ho do náruče. Pohladil mě po tváři. Musela jsem se usmát a mrkáním zahnat další slzy. "Neplakej." ozval se znovu a utřel mi tváře a věnoval pusu. Pohlédla jsem na Viktora. Nedíval se na mě, ale na Alexandra, byl jím až fascinován, uhranut, nespustil z něj oči. Nečinně tam stál, nedokázal se ani pohnout.