TO NENÍ MOŽNÉ! (50)

120 6 0
                                    

Po chvíli mě konečně přemohl spánek. Ani nevím, jak dlouho mi to spaní vydrželo, něco mě z něj vyrušilo. Nevěděla jsem však co. Rozsvítila jsem lampičku a zkontrolovala, zda je vše v pořádku. Nebylo. V křesle spal shrbený Kristián. Proč je tady a ne u sebe? Proč se vkradl do mého pokoje, když už jsem spala a zůstal tu?

Nedávalo mi to moc smysl, ale nechala jsem to plavat, zhasla jsem a zanedlouho usnula znovu. Však ani na podruhé mi nebylo dopřáno a já byla vzhůru. Tentokrát jsem jen sledovala a poslouchala. Zaslechla jsem pískot. Bylo mi to divné, dyť je hluboká noc a někdo venku píská? To bude nějaká hloupost. Potom jsem zahlédla Kristiána, který pomalu vstal a vydal se k otevřenému oknu, kde chvíli nečinně stál, ale pak se tiše ozval.

"Poznal jsem tvůj signál, myslel jsem, že se mi to jen zdá." zašeptal.

"Vyděsil jsem tě, co?" někdo odpověděl z venku, polohlasem. Co je to za nesmysl, tohle celé? "Nejsi náhodou v jejím pokoji?" pokračoval ten někdo.

"Správně, tak ať ji neprobudíš. Co ode mě chceš?!" odvětil Kristián.

"Pojď ven, ty hajzle!" ozvala se poslední věta a Kristián se vzdálil od okna. Rychle jsem zavřela oči a předstírala spánek. Přeci jen díky luně na noční obloze do pokoje bylo vidět. Ucítila jsem polibek na čele a pak následovalo zaklapnutí dveří. Ležela jsem v té posteli a uvažovala, však ani nevím, zda jsem měla na mysli nějakou myšlenku. Po chvíli, úplně jsem na to zapomněla!, ten rozhovor pokračoval.

"Co ode mě chceš?" zopakoval slabě Kristián. Špatně jsem slyšela, proto jsem se vyhrabala z postele a opřela se o zeď u okna, za závěsem, aniž bych vykoukla ven - jak nějaká zvědavá šmíračka. Nejspíš jsem blázen - co to dělám?

"Chci opět znovu žít. Chci začít nový život. Shrábnul jsi úplně všechno. Svou milovanou, peníze, otázka času, kdy na tebe matka napíše můj dům. Jak by se ti zamlouvalo, kdybych teď vstal z mrtvých? Co bratříčku?"

"Pozdě, máš špatné informace, dům už je přepsán na mé jméno. A nepodaří se ti to!"

"A kdo mi v tom zabrání? Ty?! Ne, ne. Teď za to všechno pěkně zaplatíš, Kristiáne!"

"Platil jsem celý život, ale už jsem skončil. Jednou pro vždy."

"Ale já se nevzdám, na rozdíl od tebe už nemám co ztratit... Snad mě nechceš zastřelit? Stejně to nedokážeš!"

"Teď už ano!" ozval se Kristián. Nevydržela jsem to a vyšla do okna. Spatřila jsem dvě postavy a jednu se zbraní.

"Teď jsi hrdina, když v ruce držíš pistoli, ale bez ní?"

"Víš, že mi na tebe stačej holý ruce!"

"To možná jo, ale sám víš, že jsem byl vždycky silnější. Nemáš šanci, vždyť to víš! Vždycky máš a budeš mít ksicht od krve!"

"Drž hubu!"

"A i kdybys to náhodou dokázal, výstřelem probudíš celý dům. Staneš se opravdovým vrahem, a i kdyby tě rodina z toho dostala, tak tvoje svědomí tě zničí." odvětil s naprosto ledovým klidem v hlase.

"Proboha!" ozvala jsem se. Oba pohlédli do okna, kde jsem stála jak zkamenělá. Však, ten, na nějž bylo mířeno, se vzpamatoval dříve a Kristiánovi pistoli vytrhl a zmocnil se jí. Situace se v okamžiku obrátila. Těžko říci v jaké z těch dvou situací, jsem měla větší strach.

"A kde je ten hrdina teď, no?!" otázal a zasmál se hrdelním hlasem. Musela jsem usnout a snít. Tohle přeci nemohla být pravda. Přeci vím, jak jsou sny záludné. Však bolestivé štípnutí, mě přesvědčilo o opaku.

Život holky ze zámku 2Where stories live. Discover now