Zamiloval jsem se ? [POZASTAVENO]

19. kapitola

Pokračování sobotního večera
-----------------------------------------------------------

„A kam vlastně půjdeme?” zeptala se Eliška a docela nejistě se na mě podívala.
„Nech se překvapit” mrknul jsem na ni a stiskl její ruku pevněji.

„Nevěděla jsem, že hraješ” prolomila po kousku cesty ticho.
„Nikdy jsem nehrál pro lidi” řekl jsem.
„A pro koho teda? Jestli se mužů zeptat” podíval jsem se na ni a pousmál se.
„Pro mámu” zašeptal jsem do tmy.
Nic neřekla, jen mi stiskla ruku a dál už jsem pokračovali mlčky.

„Děláš si srandu? Ty mě v noci bereš na hřbitov?” vyjekla nevěřícně.
„Říkal jsem ti, že se nemáš bát”. Pustil jsem její ruku a chytl ji okolo ramen. „Pojď, někomu tě představím” dodal jsem. Co nejvíce se na mě přitiskla. Musel jsem se zasmát, načež mě probodla pohledem, ale pořád zůstala přimáčklá.

Šli jsme cestičkou, kolem které byli hroby. Pořád si je musím prohlížet. Býval jsem zde často, ale teď to nějak flákám. A je mi to docela i líto.
„A jsme tady” zastavili jsme se u malého hrobu. „Mami, tohle je Eliška. A omlouvám se, že... Kurva, co to je?!” pustil jsem Elišku a vzal do ruky rámeček s fotkou. Vytáhl jsem telefon z kapsy a zapnul svítilnu. „To snad nemyslí vážně” zvýšil jsem hlas.
„Tohle je tvoje máma?” zeptala se Eliška a ukázala na ni.
„Ano je” přikývl jsem.
„Máš její nosánek” řekla a cvrnkla mě do něj. Usmál jsem se. Tady vypadá tak šťastně, to byly ty časy, kdy jsem byl ještě v peřinkách. Usmíval jsem se a přejel prstem po fotce. Kde jsou ty časy.
„Chybí mi” zašeptal jsem a dál přejížděl prstem po fotce. „Tady na té fotce vypadá tak šťastně. Takhle jsem ji nikdy nezažil. Vždycky mohla být šťastná, ale nebylo to ono. Pořád jí něco chybělo, ty jiskřičky, které má tady v očích. Ty jsem nikdy neviděl” pokroutil jsem hlavou. Vytáhl jsem fotku z rámečku a přehl ji. Tak, aby na ní nebyl vidět on. Jen máma semnou.
„Promiň mami, vím, že jsi ho milovala, ale já ho rád nemám a ani nechci, aby zde byla jeho fotka. Sice jsi ho milovala, ale velice nám ublížil” zašeptal jsem a položil rámeček s fotkou zpátky na hrob.

Ucítil jsem na svém rameně ruku. Která mě začala pomalu hladit.
„Určitě to byla skvělá žena” zašeptala. A to byla chyba. Pomalu, ale jistě jsem začínal vidět rozmazaně. Potom to byla slza, která mi utekla. Samozřejmě, že si toho Eliška všimla. Jen ji mlčky setřela a pevně mě objala. Také jsem ji pevně stiskl.

„Říkala mi, že jsem její zlatíčko, které nikomu nedá a které nikdy neopustí” zašeptal jsem slabým hlasem. Teď už se slzy spouštěly dolů po mé tváři.
„Nikdy tě neopustila. Vždycky zůstane s tebou. Kamkoliv se vydáš, půjde s tebou, protože ji máš tady” položila ruku na mou hruď, pod kterou mi bije srdce, které bilo jen pro ni, teď bije jen z prázdna. Pevněji jsem ji objal a položil si hlavu na její rameno.
„Proč to musel všechno posrat?” zeptal jsem se docela hystericky.
„Některým lidem dělá dobře, když ostatní kvůli nim trpí” zašeptala a začala mě hladit po zádech.

„Děkuji, že jsi se nebála a šla semnou a hlavně ti děkuji, že jsi tu pro mě byla” řekl jsem a trochu se od ní odtáhl, abych jí viděl do obličeje.
„To já děkuji tobě, že jsi mi dovolil nakouknout do tvé minulosti” řekla a lehce se usmála. Usmál jsem se také.
Nevím, co se stalo, ale najednou jsme se oba dva přestali usmívat a začali se k sobě pomalinku přibližovat.
Zastavil jsem se pár milimetrů od jejich rtů a opřel si čelo o to její.
„Opravdu ti strašně moc děkuji” zašeptal jsem a spojil naše rty. Začal jsem s nimi lehce pohybovat. Užíval jsem si ten dotek jejich rtů. Nedokázal jsem se ovládnout. Můj jazyk jí vplul do úst a z malého, děkovného polibku se stalo vášnivé líbání.

Byl jsem velice nenasytný, potřeboval jsem víc a víc. Moje ruka sklouzla po jejím boku. Našel jsem lem její mikiny a rukou jsem zajel pod mikinu i tričko. Začal jsem kreslit palcem na její bříško různé obrazce. Nechtěně ji unikl sten. Z bříška jsem přešel na záda. Poté jsem s rukou zajel pod její legíny a zmáčkl ji zadek. Unikl ji další vzdech a ruce si zapletla do mích vlasů, se kterými si začala hrát.

„Opravdu mě chceš ohnout tady na hřbitově?” zasmála se mi do rtů.
„To víš, že ne. Kdo ví, kolik je zde křesťanů” odtrhl jsem se od jejich rtů a usmál se.
„To mám veliké štěstí” řekla a vytáhla mi ruku z jejich legín.
„Děláš, jakoby se ti to nelíbilo” ušklíbnul jsem se na ni a schoval její ruce do mích dlaní.
„Kdo říkal, že se mi to líbilo?” mrkla na mě.
„Neprovokuj” zavrčel jsem, ale spíš ze srandy.
„Já, že tě provokuji? Pff, to asi těžko” vytrhla svoje ruce z mích dlaní a složila si je na prsou.
„Samozřejmě prdelko” mrknul jsem na ni.
„Lháři. Doprovodíš mě aspoň domů?” zeptala se a já vyprskl smíchy. Já jsem lhář a zároveň jí mám dělat bodyguarda? Fajn, proč ne?
„No samozřejmě. Pojď jdeme” chytil jsem ji za ruku.

Kousek cesty jsme šli mlčky, protože se ji pod nohy připletl kamínek, do kterého pořád kopala.
„Že tě to baví. Ubližovat nevinnému kamínku” snažil jsem se tvářit vážně, ale po chvilce jsem to vzdal a začal se smát jako nějaký kretén. Ona se smála semnou.

Rychle to uteklo, jako mávnutím proutku jsme stáli u paneláku, ve kterém bydlí.
„Nemůžu se dnes s tebou podělit o postel?” zaškemral jsem a k tomu nasadil psí oči.
„Ne, to je jen moje postel” vyplázla na mě jazyk. Jen jsem si odfrknul a dělal uraženého. Zasmála se. „Děkuji a dobrou noc” stoupla si na špičky a dala mi pusu na tvář.
„Dobrou noc” zamumlal jsem a vydal se na cestu domů.

-----------------------------------------------------------