Zamiloval jsem se ? [POZASTAVENO]

32. kapitola

Pátek
-----------------------------------------------------------

„Tak co? Dneska už připravený jít do školy?" zeptal se mě Honza, jakmile dosedl naproti mě.
„Docela jo" přikývl jsem a dlaněmi si protřel obličej.
„Spal jsi?" přeměřoval si mě svým zkoumavým pohledem. Nemělo smysl lhát.
„Čtyři hodiny" vydechl jsem. Honza jen přikývl a zakousl se do křupavého rohlíku.

„Už půjdu" pověděl jsem a vstal od stolu. Odpovědí mi bylo jen lehké pokývání. Zaběhl jsem si do pokoje pro aktovku. Když jsem se skláněl, moji pozornost upoutal malý dráček, kterého jsem včera nakreslil a nalepil na stěnu vedle postele. Spikey. Pousmál jsem se a vydal se pro kabát a poté otevřel dveře.
„Čau!" zakřičel jsem a nečekal na jeho odpověď. Zabouchl jsem dveře a vydal se do školy.

„Ahojky kámo, ty jsi mi tak strašně moc chyběl" přivítal mě radostně Dominik.
„Ty mě taky" poplácal jsem ho po rameni. „Tak co?" zeptala jsem se.
„No, Zeman pro tebe bude mít novinku a na Vánoce přijede Klára" pověděl s klidem.
„A nemáš nějaké dobré zprávy?" zeptal jsem se a v mém hlasu šla poznat i zoufalost.
„Koukám, že ses dobře vyspal" uchechtl se a rozcuchal mi vlasy.
„Hej! Nešahej!" zapištěl jsem a snažil se uhýbat před jeho rukou.
„A hele komu skončila dovolená" ozvala se někde zamnou Monika a společně s ní šla Eliška a Běta.
„To víš, už mi chyběly ty vaše prdelky" zvedl jsem jeden koutek úst do pokřiveného úsměvu.
„To ti věřím" Monika zasněně vydechla a položila mi ruku na hruď. Načež se ozvalo zvonění a já byl najednou plný energie, kterou potřebuju nějak vyčerpat.
„Jdeme zlobit!" zakřičel jsem a hned na to se rozesmál. Roztáhl jsem paže a se smíchem se rozběhl ke dveřím školy. U dveří jsem se zastavil a podíval se na ně. Koukali na mě jako, kdybych přiletěl z Vesmíru.
„Tak jdeme, ne?" s úsměvem na rtech jsem na ně zavolal. Nejrychleji se vzpamatoval Dominik, přikývl a vydal se ke mě. Poté se zorientovaly i holky a následovaly jej.
Rozběhl jsem se chodbou, ale do něčeho, nebo spíše do někoho jsem narazil. Trošku jsem odstoupil a lehce zaklonil hlavu.
„Oh, pardon" vydechl jsem a skákavě se vydal do šatny. Až teď jsem si uvědomil, že jsem Zemanovi řekl pardon. Ale co, zase jsem se začal usmívat otevřel skříňku.

„Kámo, jsi v pohodě?" zeptal se mě Dominik, který zrovna přišel.
„Naprosto, proč bych nebyl?" zeptal jsem se nechápavě.
„Já jen, že tu vesele pobíháš a dokonce ses omluvil Zemanovi" pokroutil hlavou.
„Ráno jsem si vzal Energyťák" přiznal jsem.
„To potom vše vysvětluje. A mimochodem, už ti Zeman něco říkal?" zeptal se.
„Ne a doufám, že nic ani neřekne" ledabyle jsem trhl rameny.
„Jo a až Klára přijede, chce s tebou mluvit" jen tak pověděl do ticha.
„A proč chce se mnou mluvit?" nechápal jsem. Vždyť se spolu momentálně nebavíme.
„To neříkala" trhl rameny.  
„Tak pojď. Už se těším na Zemana" řekl jsem ironicky a plácl ho po rameni. Docela mě ta energie opouští a to jsem jí ještě vůbec nevyužil. Holky se k nám připojily společně jsme vyrazili do třídy na první hodinu.

Ozvalo se zvonění, které oznamovalo začátek první hodiny a moje veškerá energie už byla na dovolené a krásně si to beze mě užívala. Zase mě tady nechala, potvora jedna. Jakmile přestalo zvonění, vstoupil do třídy. Už jen to, že měl veliký úsměv na rtech nevypovídal nic dobrého. Tohle pěkné nebude. Nepohodlně jsem se pomrvil, ale bylo mi to k ničemu.
„Tak koukám, že se Adam vrátil zcela odpočatý. A to je dobře, protože tu mám pro tebe úžasnou zprávu" už jen to, jak to říkal, byl veliký malér.
Mezitím, co jsem si v duchu přehrával, co by to mohlo mít za zprávu, pozdravili se navzájem a my se mohli posadit.
„Takže, protože je už prosinec, rozhodl jsem se, že půjdeme na Zimní Stadion bruslit" už jen slyšet ty slova, sevřel se mi žaludek. Ty slova byla vyřčena a on se náramně bavil. Čekal na moji reakci. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo koukat se na něj a čekat, jestli si ze mě nedělá srandu. Podle všeho nedělal.
„Nejdu!" vyhrkl jsem a doufal, aby to vzal vážně.
„Tak na to zapomeň. Už jsem ti podepsal lísteček. V úterý jdeme bruslit a opovaž se žádat Honzu, aby tě omluvil. Prostě půjdeš bruslit" fajn, nevzal to vážně.
„To po mě nemůžeš chtít" zašeptal jsem a nevěřícně pokroutil hlavou.
„Tak na to zapomeň, prostě půjdeš bruslit a už se o tom odmítám bavit!" a v tomhle okamžiku se mi celý den posral nadobro. Ještě jsem pokroutil hlavou a nechal ji dopadnout na lavici.
„To nemyslí vážně" zašeptal jsem.
„Neboj se. Nějak se to vyřeší" zašeptal mi Dominik. Vystrouhal jsem na něj lehký, nucený úsměv.
Zbytek hodiny jsem se jen tak povaloval po lavici a co nejméně se zapojoval, tudíž jako obvykle.

Konečně zvonek ohlásil konec hodiny a já se okamžitě zvedl a vydal se k němu.
„Copak potřebuješ?" zeptal se bez toho, aby na mě upřel pohled a srovnával si své věci.
„Nemůžeš po mě chtít, abych šel na led" zašeptal jsem skoro zoufale.
„Proč myslíš, že to po tobě nemůžu chtít"? zeptal se a zapřel se o stůl.
„Dal jsem slib" zašeptal jsem a odvrátil pohled do země.
„Nějaký tvůj slib mi je jedno. Prostě s námi půjdeš na Stadion. Už to nehodlám řešit" popadl své věci a prostě odešel.
„Co ti řekl?"zeptal se mě Dominik, jakmile jsem dosedl na židli vedle něj.
„Prostě musím jít a na nějaký slib mi kašle.."zašeptal jsem a na konci věty se mi zlomil hlas.
„Tak proč prostě nepůjdeš jen na Stadion a nebudeš se jen koukat?" zeptala se Běta a mě se rozsvítila v hlavě žárovka. Tohle je výborný nápad. Nechápu, že mě to nenapadlo. Chce, abych šel na Stadion. Ovšem, tak půjdu, ale ne na led a přitom jeho požadavky splním.
„No vidíš" drknul do mě Dominik a já se konečně nefalšovaně usmál.
------------------------------------------------------------     

Tak, konečně je tu další kapitola. Doufám, že se aspoň trošku líbí.