Zamiloval jsem se ? [POZASTAVENO]

31. kapitola

Úterý
-----------------------------------------------------------

Slzy. Takové slané kapky vody, které naše oči vypouští. Vyjadřují smutek anebo radost...
U mě to byly spíše slzy smutku. Jediné, co jsem teď dokázal, bylo ležet v náručí plyšového Medvídka, nebo spíše Medvěda, který měl rovných 100 centimetrů. Koukal jsem na fotku mámy, kterou jsem měl na stolku hned vedle postele. Natáhl jsem ruku, jen abych mohl prsty jemně přejet po skle, pod kterým se skrývalo to nejcennější, co mám. Nebo spíše, co jsem měl.
Přitáhl jsem svoji ruku zpátky a položil ji na tlapu mého kamaráda. Nedokázal jsem to zadržet, na tváři se mi vytvořily další mokré cestičky. Zabořil jsem svůj obličej více a zatnul pěsti, abych dokázal unést další nával slz.

„Slibuješ, že už budeme navždy spolu?" zeptal jsem se mámy, jakmile jsem ji po 5-ti letech měl znovu jen pro sebe.
„Slibuju, už nás nic nerozdělí. Už budeme navždy spolu" pověděla sladce, pohladila mě po tváří a vtiskla mi pusu do vlasů.

Kéž by to tehdy byla pravda. Já ji to věřil. Tak moc jsem ji to tehdy věřil. Nečekal jsem, že to bude jen pár měsíců, co budeme spolu. A já kretén, se ještě o týden s ní připravil.

„Tolik se tomu hajzlovi podobáš. Snažíš se mě napálit, stejně jako to udělal on kdysi" zašeptala a hned na to si schovala obličej do dlaní. „Vypadni! Vypadni odsud a už se nevracej!" zakřičela na mě.
„Mami" zašeptal jsem nevěřícně.
„Neslyšel jsi?! Vypadni!" zakřičela znovu. Bylo tam čiré zoufalství. Začala hystericky brečet.

Strašně moc jsem si přál, abych ji tehdy mohl uklidnit, vtáhnout do své náruče. Ale byl jsem moc velký srab na to, abych to udělal. Už přece jen měla v sobě několik lahví rumu. Bylo to tehdy, když jsem byl natolik hloupý a předal jí ten dopis, který posílal Zeman. Vzal jsem si tehdy boty. Stavil se u Dominika a vše mu pověděl. Potom jsem se schovával v opuštěné kůlně. Byl zrovna leden. Byla mi tam obrovská zima. A Dominik jim o mě řekl i přes můj výslovný zákaz. Opravdu jsem byl potom moc šťastný, když jsem ji znovu uviděl.

„Adámku, zlatíčko moje, strašně moc mě to mrzí. Promiň, promiň mi to" zašeptala se slzami v očích.

Potom mě odvedla domů. Týden jsem byl potom nemocný. Ještě více jsem zabořil svůj obličej do Medvídka a v ruce jsem zmáčkl své prostěradlo, jakoby mi to mohlo nějak pomoct. Už jsem nechtěl, ale moje vzpomínky byly silnější.

„Mami? Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, jakmile bylo mé obočí znovu spojeno díky pěti stehům. Přikývla v záchvatu dalšího kašle.

Trhl jsem sebou, jakmile se rozkřičel budík. Natáhl jsem ruku, abych jej umlčel a poté ho vzal a hodil na zeď. Pomalu jsem se posadil a dlaněmi si protřel obličej.
„Dobjé jáno Adámku!" vletěl do pokoje Pepík. Sundal jsem ruce ze svého obličeje a hned na to, měl toho malého Rampelníka v náručí.
„Dobré ráno Pepí. Tak co? Těšíš se do školky?" zeptal jsem se a i s ním v náručí se vydal do kuchyně.
„Jo!" nadšeně zvýsknul. Lehce jsem se pousmál, když jsem jej položil na kuchyňskou linku a šel mu připravit kuličky s mlékem ke snídani.

„Dobré ráno" vešel brácha s úsměvem do kuchyně.
„Dobré" pověděl jsem.
„Chtěl jsem, aby jsi odvedl Pepíka do školky, ale koukám, že sám nestíháš" zašklebil se na mě. Já se na něj nechápavě podíval. Potom moji pozornost upoutaly hodiny, které ukazovaly deset minut po půl osmé.
„V pohodě, mám ještě dvacet minut. Odvedu ho tam" trhl jsem rameny.
„Díky bráško" usmál se na mě. Jen jsem pokýval hlavou.
„Pojď Pepi, půjdeme" zvedl jsem se od stolu a vydal se pro kabát.

Na hodinu jsem to tak tak stihnul, protože za 5 sekund po mě přišla i vyučující.
„Čau" zašeptal jsem na pozdrav Dominikovi.
„V pohodě?" zeptal se rovnou. Jen jsem němě přikývl.
„Dobré ráno, prosím posaďte se" pověděla a my jako obvykle zamumlali něco jako pozdrav. Celou hodinu jsem jen němě sledoval určitý bod, ze kterého jsem nespustil oči a když už jsem byl vyvolán, jen jsem překvapeně zamrkal. Kdyžtak se zeptal oč se jedná. Stejně jsem odpověď neznal.

„Opravdu je vše v pohodě?" zeptal se ještě jednou Dominik.
„Jen jsem se špatně vyspal" zamumlal jsem do dlaní.
„Spal jsi vůbec?" zeptal se na další věc.
„Ano" zalhal jsem. Položil jsem si hlavu na lavici a zavřel oči. Nechal jsem je zavřené do doby, než přišel další vyučující. Znovu proběhly takové ty věci, co bývají na začátku hodiny. Moji pozornost znovu upoutal jediný bod, který jsem nějakou dobu hypnotizoval. Znovu se mi to vše vybavilo, zase ty vzpomínky. Tentokrát i ta nejhorší.

„Kluci moji, mám vás strašně moc ráda. Víte to?" zeptala se nás a my z Honzou přikývli.
„My tebe také mami" pověděl jsem a ještě pevněji stisknul její ruku. Věnovala nám ten nejkrásnější úsměv. Byla to kouzelná chvilka, kterou jsem si chtěl navždy zapamatovat.
Potom se to vše pokazilo, když mámin stisk povolil a nějaký přístroj začal pípat. Netrvalo dlouho a na pokoji se objevili doktoři i se sestrami.
„Mami" zašeptal jsem a mé oči se zaplnily slzami. „Mami!" zakřičel jsem.
„Sestro, odveďte ty chlapce" promluvil jeden z doktorů.
„Já nikam nejdu!" zakřičel jsem a tentokrát nechal slzám volnou cestu. Okolo mého zápěstí se obmotala něčí ruka, která mě tahala pryč. Pryč od mámi.

„Adame?" uslyšel jsem hlas. Párkrát jsem zamrkal a uvědomil si, že mám na tváři cosi mokrého, okamžitě jsem to setřel a podíval se na vyučující.
„Je ti dobře?" a já jen záporně pokroutil hlavou. „Pojď semnou" ukázala rukou ke dveřím. Beze slova jsem vstal a vydal se za ní. Došli jsme ke kabinetu, který patřil Zemanovy. Ona bez klepání vešla a já hned za ní.
„Co se děje?" zeptal se hned a těkal pohledem z jednoho na druhého.
„No, Adamovi nebylo dobře" pověděla a jeho pozornost jsem upoutal já.
„V pořádku, já už to s ním vyřeším" pověděl. Ona jen přikývla a odešla.
„Tak co? Chceš jít domů?" zeptal se a já na něj vykulil oči.
„Nediv se, nevypadáš dvakrát nejlépe. Běž domů. Věci ti potom donesu" pořád omámeně jsem přikývl a vydal se domů.

-----------------------------------------------------------

Omlouvám se, že dlouho nevyšla kapitola, ale nemám na to nějak náladu. Omlouvám se.

A zároveň Vám děkuji <3