Zamiloval jsem se ? [POZASTAVENO]

37. kapitola

~-------------------------------------------------------~

Zabouchnou za sebou dveře našeho bytu.
,,Mami! Jsem doma!" zvolám odhazuje
batoh do rohu verandy.
,,Mami?" zvolám znovu, když se mi prvně nedostane odpovědi. Srdce se mi v hrudi prudce roztloukne. Rychle vběhnu do kuchyně. Prázdno.
Kulatý stůl je zakládán několika lahvemi. Od alkoholu. To ne.
,,Mami?" zvolám znovu, tentokrát hlasitěji. Dveře od ložnice se prudce otevřou. Hlasitě vydechnu, když spatřím mámu.
,,Mami," řeknu tiše vydávaje se k ní.
,,Dej mi to," nevím, zda to byla z mé strany prosba anebo rozkaz. Já ji hlavně musel vzít tu láhev.
,,Adámku, dítko mé."
Poté se hlasitě rozvzlykala. Slzy jí tekly po tvářích. Upustila láhev, která dopadla na koberec v ložnici.
Jujky. To čistírna zřejmě nevyčistí.
Popadne mě kolem ramen, hlavu mi přimačkujíc k jejímu ramenu.
,,Jsem tu a tebou, mami," šeptnu. Víčka pevně stisknu k sobě.
Trvalo strašně dlouho než se její pláč utišil. Přestala mě objímat, místo toho si šla sednout ke stolu. Všimnul jsem si, že v ruce třímá nějaký kus papíru. Hodně zmuchlaný.
Zahořela ve mě zvědavost. Musím vědět, co se tam píše. Co když -
,,Adámku, podej mi další pit-škyt-tí."
Neochotně se rozejdu ke kuchyňské lince. Tiše otevřu dvířka a nálézám láhev vodky. Odšroubuji zátku. Vyleju celý obsah do umyvadla, mezitím však rachotím ostatními dvířky, aby to nešlo tolik slyšet. Když láhev byla prázdná pomalu jsem do ní začal napouštět obyčejnou vodu.
,,Noták, Áďo! Co ti tak dlouho trvá," ozve se netrpělivě od stolu.
,,Jen jsem si nemohl vzpomenout, kde to je," zalžu podávaje ji láhev.
Stoupnu si do rohu, ruce dám za sebe a pevně je propnu.
Lokne si.
Poté podruhé.
Potřetí.
Počtvr-
,,Co to ksakru je?!" otočí se ke mě. Pohled plný hněvu.
,,To je přece to pití, které jsi chtěla," šeptnu s pohledem upřeným do země.
,,Žádný takový jsem nechtěla!"
Lahev z jejích rukou se roztříští o zeď.
Natlačím se více do rohu. Kdybych měl štěstí, třeba by mě spolknul.
,,Oba dva mě jen balamutíte. Pořád mi něco nalhávate. Jde poznat, že jsi jeho krev. Jde poznat, že jsi splozencem toho ďábla, který mi ukradl srdce i kus mého života!"
Oči se mi zalijí slzami. Zahryznu se do rtu, abych nevydal ani hlásku.
,,Jseš jako on! Jsi jeho přesná kopie! Vypadni odsud! Už se nikdy nevracej!" zakřičí přes celý byt. Prst má namířený ke dveřím. Slzy mi pomalu kanout po tvářích, vydám se však ke dveřím.
,,A tohle si vezmi sebou!" křikne ještě, načež mi kolem hlavy proletí zmuchlaný papír. Rychle jej seberu, poté vyběhnu ze dveří na chodbu. Ticho narušuje jen můj neutuchající pláč.
Já nejsem jako on.
Já nemůžu být jako on.
To prostě ne.
Rozbalím zmuchlanou kuličku papíru. Slova jsou hůře čitelná. Je těžké některá ta slova přečíst. Ale dohromady to smysl dává.
Znovu jej zmuchlám do kuličky, poté ji odhodím na druhý konec chodby. Jenomže se od zdi znovu vrátí ke mně. Je to nějaké znamení? I když se jej budu chtít zbavit, vrátí se ke mně zpátky? Takhle to být nesmí. Přitáhnu si kolena k hrudi. Načež na ně položím ruce i hlavu.
Začnu zhluboka dýchat, ale pořád mám o kyslík nouze.

~------------------------------------------------------~