Army love ✔

* 10.12.2016 1/3

Jsem opravdu padlá na hlavu. Všude po papírech mám jeho jméno. "Kdo je Tomas?" Vyrušil mě dívčí hlas. Nemám moc kamarádů, tak si chápete jak moc jsem se lekla. Hodně. "Ehm. Ehm. Jeden kamarád." Otočila jsem se na Lennu, nejžádanější holku ve třídě. "Aha. Seznámíš nás? Jo a dáš mi opsat úkol na občanku?"

Dělá si ta holka ze mě srandu? Asi ano. I když její výraz tomu nenasvědčuje. "Asi myslíš na Společenskovědní nauku. A ne nedám." Nahodila jsem ten nejmilejší úsměv. Hodně jsem ji tím naštvala. Měla jsem štěstí, že jsme byli v parku před školou. "Tak podívej holčičko. Dáš mi ten úkol a nic se ti nestane!" Prskala a pevně mě držela za ruku. Po chvilce mlčení se její nehty začali zasekávat do mé kůže. "Au to bolí. Nech mě být."

Na nic jiného jsem se nezmohla. Ani jsem ji neodstrčila. "Pusť ji. A nech ji už konečně být." Ozval se mužský hlas za Lennou. Úplně pěnila. Nechtěla mě vůbec pustit. "Tak bude to!?" Ozval se opět mužský hlas. Nakonec mě pustila. Díkybohu. "Děkuji." Mnula jsem si ruku. Myslela jsem si, že ten muž již odešel. Chtěl mě chytit za ruku, ale já s ní instinktivně uhnula a přitiskla si ji na hruď.

"Neboj nic ti neudělám. Podívám se ti na ni." Zvedla jsem hlavu k onomu muži. Zarazila jsem se. Nebyl to muž, nýbrž Tomas. Všechno se ve mně sevřelo. Jak já nesnáším tu mojí stydlivost. Vykuleně jsem na něj koukala. "Můžu?" Zeptal se trochu pobaveně. Naštvalo mě to, ale to přes stydlivost nebylo poznat. Natáhl ke mně svou ruku. Pomaličku jsem do ní vložila tu svou. "Nejsem žádný expert, ale myslím že je to v pořádku, a taky že jsi moc stydlivá." Zvedl hlavu a ukázal mi ten nejkrásnější úsměv na téhle planetě. Co planetě, v celém vesmíru. Jen jsem kývala a chtěla zatáhnout ruku zpět. On ji však držel pevně.

"Jsem Tomas. A ty?" Nevěděla jsem jak reagovat. Nemohla jsem ze sebe nic dostat. "Serena" vykoktala jsem po chvíli. "To mě moc těší Sereno. Budu muset jít, ale chtěl bych tě poznat. Napíšu ti na ruku moje číslo. Smím?" Jen jsem přikývla a strčila mu ruku do jeho velké dlaně. Když dopisoval poslední trojčíslí, musela jsem něco říct. Klidně i kravinu."Napíšu ti. Zlepším se." Překvapivě to bylo souvisle. Sice kravina, ale lepší než nic. "Dobře. Zatím ahoj." S úsměv se zvedl a odešel. Zmohla jsem se jen na zamávání.

Další kapitolka. Konečně se s Tomasem setkala a docela i promluvila. Jak si myslíte, že to bude pokračovat? 😍😊