Za Obrtlou ✔️

30

Hleděla na své ruce a přemýšlela. Před chvílí teprve vešla do svého pokoje, deset minut zpátky se jejich ruce dotkly. Co to bylo za pocit? Věděla, že Severuse miluje, ale přeci to nemohlo být tak silné? To už jen se ho dotknout znamenalo, že se jí musí rozbušit srdce? Jako, když ho potkala na hradbách. Uklonil se a políbil jí ručku. Celá se třásla a utíkala do svého pokoje. Modlila se k bohům, aby si jí všiml. Jako kdyby ji mohl milovat ten nejstatečnější rytíř, který bojoval za všechen lid. Tehdy proplakala noci, chladný vánek a úplněk. Cítila vůni koření, které sušila nad svou postelí. Slyšela, jak při pitkách všichni zpívali, jen ona seděla ve své komůrce a plakala. Její rytíř také nebyl moc společenský, rozvažoval kroky v bitvě. Nedokázala mu ukázat, že je mu tak blízká. Nikdy si jí nevšímal, nebyla přímá dědička trůnu, takže nebyla významná. Otec ji neměl rád a matka si přála ji poslat do kláštera, ona mezitím utíkala v noci do lesů a sbírala byliny. Stráže podplatila, jinak by ji nikam nepustili. Sepisovala všechny lektvary, které vymyslela a hlavně se snažila čarovat jako lidé, kteří za to byli popraveni. Prý dokázali pomocí dřevěné hůlky kouzlit, to sice nedokázala, ale za to když máchla rukou, mohla pohnout předměty. Někdy dokonce slyšela myšlenky lidí okolo sebe, ale to jen, když se hrozně moc soustředila. Boj, láska, nenávist, nevěra, lež...Bylo to stále stejné, lidé se neměnili. Bylo to tak bolestivé slyšet, co si o ní myslí, když je celé dny zticha. Většinou za den nepromluvila s moc lidmi, jen odpověděla na pozdrav. Poklonila se králi, objala svou matku... Vychovávala svého mladšího bratra, který měl být pozdějším králem, učila ho etiketě a latinskému jazyku. Četla mu z knih o náboženství a o boji. Učila ho spravedlnosti. Měl ji rád a ona by za něj položila svůj život. A pak onemocněl, musela vymyslet nový lektvar, tolik se o něj bála. Byl tak blízko smrti a ona ho zachránila, ovšem s tím, že bratr musel přísahat, že nikomu nevyzradí, jak jej vyléčila. Vážil si jí, ale bral ji jinak. Viděl v ní čarodějku, kterou doopravdy byla. Byl k ní podezíravý, ale na druhou stranu jí byl vděčný. Navíc byl ještě moc malý na to, aby ji mohl soudit. Bylo mu pouhých deset let a jí už bylo sedmnáct. Byla tak stará, lidé si mysleli, že už se neprovdá. Rodiče jí hledali manžela, ale ona všechny odmítala, milovala jen jednoho a ten o ni nestál. Život byl nespravedlivý, nikoho jiného prostě milovat nemohla. Najednou se jí udělalo špatně, padla na zem a ztratila vědomí. Všechno jí probíhalo hlavou, jako by to bylo před pár minutami, co běžela po schodech a volala, že vidí vojsko u lesa. Oblékl se, svolal armádu a ona se slzami v očích pozorovala, jak se připravuje odejít. Nastala změna... Viděla Severuse. Viděla, jak na ni hledí jeho černé oči, když si sedá na židli a slyší: ,,NEBELVÍR!"
Zlatoslav Lockhart, její první dětská láska, Severusova nenávist k němu.
Brání jí před proměněným Remusem.
Smrt rodičů, útěk, muži...
Luciusova ruka na jejím stehně.
Pláč, všude jen pláč...
Zlomené srdce díky Severusovi, nikdy nebude jeho láskou...
Utíkala temnou chodbou a slyšela za sebou řev, volání o pomoc, nesmí se ohlédnout. Běží stále dál a pláče.
,,NE!" vykřikla a otevřela oči. Vyděšeně se rozhlížela, kde je. Byla ve svém pokoji a hlavně to byla ona - Hermiona Grangerová. Bylo jí na zvracení, nedokázala se vzpamatovat. Nechápala, co se jí to stalo. Proč byla dívkou na hradě? Co ten příběh s rytířem měl společného s ní? Souviselo to doopravdy s tou knihou ve sklepení? Chvíli ještě ležela na zemi a zhluboka dýchala, pak vstala, ale jen proto, aby si lehla do postele. Hrozně ji bolela hlava, proto zavřela oči. V hlavě se jí stále přemítaly vzpomínky-nevzpomínky a ona se je snažila pochopit. Jenže se jí to nedařilo. Ozvalo se zaklepání a otevření dveří. Mírně pootevřela oči a uviděla Severuse.
,,Je vám dobře?" zeptal se, když viděl jak vypadá.

,,Nic moc," odpověděla Hermiona.
,,Tak já tam nepůjdu, ještě, abyste tu zemřela," pravil rozhodně Severus. Hermiona se tiše zasmála.
,,To by se vám líbilo! Jen tam běžte, já to vyležím. Jen mě bolí hlava."
,,Vážně? Kdybych odešel a vám se něco stalo, nikdy bych si to neodpustil." Pousmála se a zatřásla hlavou.
,,Budu v pořádku, užijte si to tam a nikoho nezabijte."
,,To bude velice těžké, ale kvůli vám se budu snažit." Vyšel z pokoje a povzdechl si. Nechtělo se mu tam.