Sny [BTS]

plus jedna

V aule to hučelo jako ve včelím úle. Šepot studentů se vznášel nad jejich hlavami, kde zanikal v množství jiných slov. Ale nikdo nepotřeboval slyšet, o čem se baví. Každému to bylo jasné.

Od smrti Biancy to byly teprve dva dny. V jiném případě by ředitel školy čekal, až studenti nějak tu tragédii vstřebají, ale u Biancy to nebylo nutné. Nikdy si s nikým nebyla opravdu blízká, po školních chodbách proplouvala osaměle jako přízrak.

A co když mně na ní záleželo? Co když jsem tím byl zdrcený, protože jsem jí nikdy nenabídl opravdové přátelství?

Možná by tu Bianca ještě byla, kdybych ji podržel a vymluvil jí tu hloupost.

Biancu trefil blesk, když se v bouři procházela kolem lesa.

Nehoda?

U Biancy rozhodně ne. Vždyť se jí zdály sny! Ona věděla lépe, než kdo jiný, že toho dne zemře. Tak proč, zatraceně?!

„Utište se,“ ozvalo se z reproduktorů, jak ředitel mluvil do mikrofonu.
Nikdo samozřejmě nesklapnul, jenom se hlasitost snížila na přijatelnou úroveň.

„Chci mluvit o neštěstí, které se v tomto městě stalo. Bianca Dubois již nadále není naší studentkou, je navždy pryč.“

Jasně, koho zajímá, že je mrtvá, nejpodstatnější je, že už tady nestuduje.

„Byla to strašlivá příhoda, která nás všechny zasáhla. Rodina Biancy si přeje udělat katolický pohřeb v kostele. Myslím, že by bylo vhodné, abychom všichni přišli podpořit pozůstalé. Vyjádřit jim i náš smutek, že Bianca už není mezi námi.“

Neřekl de facto, že místo školního výletu půjdeme na pohřeb?

„Bianca byla…“

Nemohl jsem dál poslouchat řeči někoho, kdo o ní nic neví. Zvedl jsem se ze židle, což se neobešlo bez velkého hluku. Studenti se po mě zvědavě otočili, avšak já si toho nevšímal.

Žádný učitel se mě nepokoušel zastavit, stejně by mě nepřinutili sedět tam třeba jen o vteřinu déle a poslouchat ty lži.

Teprve na školní chodbě jsem se pořádně nadechl. Zíral jsem z okna a pomalu mě pohlcoval vztek.
Proč to kruci udělala?!

Zrak se mi zamlžil návalem slz, které jsem tvrdohlavě setřel. Bianca mě podrazila, nezaslouží si ani těch pár kapek slané vody.

Dveře auly se znovu otevřely a vzápětí zabouchly.

Podíval jsem se tím směrem v domnění, že nakonec pro mě někdo přišel, abych se vrátil dovnitř. Neviděl jsem nikoho, ale jasně jsem slyšel více než jedny kroky mířící do přízemí.
Že by někdo další nevydržel ty kecy?
Kdyby mi na tom záleželo, rozběhl bych se za nimi a chtěl to zjistit.
Ale nezáleželo.

Celou mou mysl zaměstnávala otázka, proč už tu Bianca není. Tedy, byla tu i druhá otázka, které jsem se děsil:
Nemohl jsem nějak za to, že je mrtvá?

„Jsi pěkná potvora, Bianco. Dokonce i po smrti," zašeptal jsem do ticha chodby přerušovaného pouze dozvuky z auly.

A tak jsem tam stál a brečel pro někoho, kdo si to snad ani nezaslouží.