Sny [BTS]

minus sedm

Škola se rozjela na plné obrátky a zase neměl nikdo na nic čas, protože se až moc zaobírali systémem známkování. Všichni byli tak unavení, že na vedlejší aktivity kromě školy a kroužků vybraných jejich rodiči, prostě neměli energii. Někteří neměli čas dokonce ani na to, aby pravidelně jedli.

Po pár dnech, kdy Bianca vídávala Jungkooka dobíhat na poslední chvíli s tím, že byl většinou totálně bez dechu, a aby alespoň trochu stíhal, vynechával snídani.

„Jak dlouho to chceš přesně takhle vydržet, když se tolik zanedbáváš?“ hubovala ho. „Jednou se ti někde zatočí hlava a ty sebou práskneš na chodník. To vím jistě, i když se mi o tom nezdálo."

„Až se naučím zvednout to své líné já z postele na čas," odvětil Jungkook bezstarostně.

„To je vážná věc a ty k ní přistupuješ takhle," mračila se.

„Je to jenom snídaně.“

„Zítra se sejdeme v sedm před květinářstvím. Dokážu ti, že snídaně je velmi vážná věc.“

Neboť zazvonilo na hodinu, jejich cesty se rozdělily a Jungkook už nestihl namítnout, že vstávat na sedm, když nemusí, je jako noční můra.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

Pouze minuta mu zbývala, aby dorazil přesně, a tak musel ještě zrychlit běh. Řítil se takovou rychlostí, že skoro nevybral zatáčku v pravém úhlu zakopl o popelnici. Naštěstí to nějak ustál a vyhnul se všem překážkám.

Bianca seděla na lavičce na smluveném místě a podupávala si nohou do chodníku jako odpočet času. Když se udýchaný Jungkook objevil v jejím zorném poli, vstala a s typickým úsměvem mu šla naproti.

„Jak je možné, že jsi se mnou jel do Busanu, aby ses naučil porozumět času, a ty s tím máš stejně problémy?“ smála se.

„Jsem asi holt unikát," odpověděl krapet zahanbeně.

„Tak pojď, ať stihneme zajít ještě pro dva," vybídla ho.

„Myslel jsem, že budeme snídat, ne se procházet po městě.“

„Dočkej času jako husa klasu, všechno bude," slibovala. „Ale teď zrychli, nerada chodím pozdě.“

„Pro koho vlastně ještě jdeme?“ zeptal se za svižné chůze.

„Jimin a Yoongi.“

„Jak se ti podařilo dostat Yoongiho z postele na sedm? Vždyť je na tom se vstáváním ještě hůř než já!“

„To vlastně nevím," pokrčila roztomile rameny.

„A Taehyung tam nebude?“

„S Taehyungem je to teď - hele! Támhle je Jimin.“

Bianca byla moc vděčná okolnostem, že mohla lehce změnit téma a vyhnout se tak otázce. Měla ohledně toho špatný pocit. Připadala si, jako by Taeho zradila a mnohokrát si říkala, jestli by nebylo lepší na vztah s Taehyungem si zvyknout a naučit se tak ty jeho odlišné druhy lásky. Viděla ale, že by ji to nečinilo šťastnou, a jakmile by to Tae viděl, trápil by se pro svou sobeckost ještě víc.

Dalo by se říct, že Bianca byla jako zpěvný ptáček, který miluje volnost, a i kdyby ho zavřeli do zlaté klece a měl všechno pohodlí světa, stejně by chřadnul a už nikdy by neotevřel zobáček k radostné písničce. A že stejného důvodu nemohla Bianca poručit svému srdci, aby změnilo se přesvědčení a začalo Taeho milovat tak, jak by si to on přál. Právě tato její neschopnost ji trápila, protože věděla, jak moc tím Taehyungovi ubližuje.

„Dobré ráno,“ pozdravil je Jimin a vyšel jim naproti.

„Taky jsi zanedbával snídaně?“ zeptal se Jungkooka, který jen přikývl.

„Jste oba ostudy,“ zasmála se Bianca, „ale teď není čas tlachání. Jestli necháme Yoongiho čekat, tak zase zaleze domů do postele.“

„Yoongi jde taky?“ divil se Jimin stejně překvapeně jako před tím Jungkook.

Vlastně i samotný Yoongi se divil, že na to kývnul. Taky toho hořce litoval, jakmile mu o více než hodinu dřív zazvonil budík. Spolu s nadáváním s ale nějak přinutil vstát a připravit se.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

„Nemůžeme už jíst?“ kňoural Jungkook. Protože zažíval poměrně klidné ráno - aspoň na jeho poměry - jeho trávení se probudilo k životu a žaludek hlasitě kručel. Předpokládal, že když už navštívili pekařství a nakoupili tam všelijaké dobroty, můžou si konečně někam sednout a pustit se do jídla.

„Ještě ne, nejsme na správném místě,“ zbořila jeho neděje Bianca.

„Kam plánuješ jít?“ ptal se unaveně Jimin.

Yoongi neříkal nic. Tvářil se, jako by tam nebyl, a nenápadně uždiboval že svého sladkého bochánku.

„Kousek za město,“ odpověděla Bianca, která už se dala do pohybu.

„Takové túry po ránu," zabral si pro sebe Yoongi, schoval pečivo zpět do sáčku a nezbylo mu nic jiného, než vykročit.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

Jak slíbila, opravdu to byl jen kousek, a tak po chvilkové cestě do kopce všichni spokojeně seděli na lavičce pod košatým stromem. Bianca se tiše smála tomu, jak její společníci žvýkali a vypadali u toho jako přerostlé děti.

„Vůbec se mi nechce zase do školy. Na dnešek nám dali dva testy a já neumím nic.“

„Třeba zvládneš něco opsat, ale já mám přinést esej o dvě stě slovech a mám jenom nadpis.“

„Co takhle udělat pravidlo, že se tu nebude mluvit o ničem špatném? Abychom dobře začali den, musíme udržovat pozitivní myšlenky,“ navrhla.

„Na životě studenta toho moc pozitivního není. Ve škole tě zásobují úkoly a učitelé si o sobě myslí, že nám vládnou“ opáčil Yoongi.

„A proč se musíme bavit o škole? Přes prázdniny jste si nikdo na školu ani nevzpomněl a dokázali jsme si tak zajímavě povídat. Podívejte, tak já začnu,“ odkašlala si, „dnes je skvělý den, protože jsem tu se svými přáteli a společně se díváme dolů na probouzející se město.“

„Zkusím to,“ ozval se Jungkook. „Dnes je skvělý den, protože poprvé za tento školní rok stíhám.“

„Jediné pozitivum na dnešku je ta sladká snídaně," bručel Yoongi.

„I to je pozitivum,“ ujistila ho Bianca.

„Já jsem rád proto, že je to poprvé od prázdnin, co po mně někdo chce, abych nemyslel na školu. Je to docela úleva aspoň na chvíli nemít strach kvůli všem těm známkám,“ řekl po delší úvaze Jimin.

Nakonec seběhli kopec dolů a zamířili do školy. Opravdu jim to pomohlo pročistit si myšlenky a celí svěží přečkali vyučování.

Tohle ale nebyla jednorázová akce. Stalo se to podruhé, potřetí, až se to vlastně dělo denně. Dokonce i Yoongi si zvykl na dřívější vstávání a ani ráno nenadával… tak moc. Stejně ale musel ráno běžet, aby to stihl, a protože mu nevycházel čas, aby si vzal jídlo z pekárny, kupovali mu ho Jimin nebo Jungkook.

Jejich snídaně se občas trochu obměnila, třeba tím, že párkrát přišel Jin, ale jídlo zůstávalo pořád stejné. Šlo jim přece o ten pocit a atmosféru a na tom, co je hřálo v břichu, nezáleželo.