Sny [BTS]

plus dvanáct

„Vypnul si mobil. Nemáme šanci ho najít včas,“ řekl frustrovaně Jin.

„Musíme hledat dál,“ odpovídal Jimin, který z toho byl snad ještě víc na kaši. „Nemůžeme ho nechat kvůli jednomu snu udělat tohle.“

Hned jak jsme vyběhli ze dveří, jsem jim v pohybu začal sdělovat události několika předešlých minut. Neměli ani pořádně čas být z toho snu zděšení, hlavy nám momentálně zaměstnával strach o Taeho.

„Možná bysme se měli rozdělit,“ navrhoval zadýchaně Yoongi a držel se za pravý bok. Pomalu přešel do chůze jako my všichni. Měl pravdu, taky můžeme všichni uhánět na místo, kde Tae vůbec není.

Zastavili jsme na místě, kde se cesta rozdvojovala. Seskupili jsme se pod pouliční lampou, abychom se nejen slyšeli, ale i viděli. Všichni měli ve tvářích výraz, který by se dal popsat jen jako čistý strach. Povšimnul jsem si, že Jimin má mokré tváře od slz a Hoseok si nenápadně otíral oči. Uvědomil jsem si, že ani já nemám daleko od pláče a snad jen díky faktu, že v takovém návalu emocí bych zřejmě nic neudělal, jsem to zatím držel pod pokličkou.

„Každý sám, nebo…?“

„Každý sám určitě ne," zavrhnul moji otázku Namjoon. „Kdyby bylo třeba Taeho od někud odtáhnout, tak s ním jeden člověk nehne. Půjdem po dvou.“

„Hlavně mějte zapnuté mobily, budem si volat při každém náznaku,“ nabádal nás Jin. Šeptem pak spíše pro sebe dodal: „V sázce je toho příliš mnoho.“

Přiřadil jsem k Hoseokovi, Namjoon šel s Yoongim a Jin s Jiminem.

„Půjdeme zkontrolovat Taeho dům. Třeba tam bude,“ navrhnul nejistě Jimin a zarazil si ruce hluboko do kapes bundy. Až při jeho gestu jsem si všimnul té zimy, jinak jsem měl hlavu plnou starostí a nezabýval jsem se nějakým chladem.

„My asi budeme blízko Hoseokova domu, kdyby Tae přišel k rozumu a chtěl se vrátit,“ řekl Namjoon.  „Projdeme ulice kolem a tak.“

Dvě dvojice se od nás vzdálily, každá šla na své místo.

„A co my?“ obrátil jsem se na Hoseoka. Neměl jsem žádný nápad, kde by se teď mohl Taehyung nacházet, a nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsme zbyteční.

Pokrčil rameny. „Nevím. Asi budeme tak nějak náhodně procházet všechny ulice a třeba budeme mít štěstí.“

„Neměli bysme to někomu říct? Zavolat na policii nebo tak?“

„Sakra, Jungkooku, já prostě nevím!“ zakřičel po mně, až jsem sebou leknutím cuknul. 

„Prostě nevím,“ hlesnul slabě a sesunul se do dřepu, hlavu si složil do dlaní. „A tak zkurveně se o něj bojím.“

„Hobi,“ kleknul jsem si před něj.

„Nedokázali jsme zachránit ani Biancu, tak jak by se nám to mohlo povést teď? Jen si to přiznej, Tae už dávno může být mrtvý a my se honíme jak psi za ocasem.“

Měl pravdu, byli jsme jako slepí. Bez jediného náznaku toho, co přesně se chystá Tae sám sobě provést - pokud to tedy ještě neudělal - byly naše šance téměř nulové.

Tak už mysli, Jungkooku! Přece nenecháš odejít dalšího člověka!

„Podle mě,“ začal jsem, „to Tae udělá nějak speciálně. Musí mít jistotu, že po smrti se setká s Biancou, chápeš? A aby toho docílil, musí to tak nějak provést.“

Hoseok konečně sundal ruce z obličeje a přikývl. „Jo, to dává jakž takž smysl. Ale stále nevíme nic bližšího a těch možností je milion.“