Sny [BTS]

minus devatenáct

V tom malém městečku blizoučko moře žijí lidé různé letory. Někteří by se pro ostatní rozdali, jiní si všímají jen svých záležitostí a řídí se heslem nestrkat nos do cizích věcí. Pár osob má ošklivou povahu, protože naopak strkají nos do cizích věcí až přespříliš. Takové velice dobře znala Bianca, jelikož obětí jejich řečí byla povětšinou ona. Avšak nikdy proti nim nepocítila nic, co by se blížilo vzteku.

To je ale drobounká odbočka, původně to přece bylo o lidské nátuře v tom městečku.

Takovou výjimkou, která nezapadala nikam, byl YoonJae. Nerozdával se pro ostatní - sám nic pořádně neměl; nezajímal se tolik o své záležitosti - dohromady vlastnil: rukavice pánské jeden pár, jedna čepice s kšiltem pro něj neznámého sportovního týmu, jedna otrhaná peněženka s imitací krokodýlí kůže, dva kusy lepenky, aby mu na chodníku nebyla zima, až se ochladí; a nestaral se o ostatní, prostě ho nezajímali.

Bylo to už pár let, co se YoonJaeovi rozpadl blahobyt v podobě vytopeného bytu, a dostal se na dlážděné ulice, které sice neměly díry, ale leželo se na nich nepohodlně. Na zimu či příliš chladný podzim se odklidil do vedlejšího, většího města, kde se nacházel azylový dům. Jakmile však jarní teploty dosáhly vyšší hodnoty, byl zpátky a s úsměvem na rtech každému vykládal, jak ho tam nechtěli nechat ani si zakouřit.

YoonJae si tedy nežil úplně špatně, aspoň vždycky vyhrabal drobné na jídlo a tabák, ale bezpochyby se tento život nikdy nemohl vyrovnat standartu, jaký kdysi míval. Proslýchalo se, že se YoonJae několikrát pokoušel vrátit se zpět do ekonomicky aktivního života, vždy ovšem marně. A tak zákonitě přišla doba, kdy se přestal snažit a s životem pod širým nebem se smířil.

Měl zvláštní osobnost a ještě zvláštnější nálady. Někdy si popovídal s lidmi jako inteligentní muž na úrovni, jindy je už při pozdravu posílal do horoucích pekel, protože věděl, že mu stejně nic nedají. Vydělával si příležitostnými brigádami, takže někdy poslal člověka do háje, i když mu původně z něho mohlo něco kápnout.

A přesně s takovou bytostí se zapletla Binca, která vyrostla v dostatku, jenže s takovou mírou citu, že svůj soucit vůči YoonJaeovi nemohla skrývat.

Poprvé, co s ním promluvila, nebyl zrovna v dobrém rozpoložení, v noci mu totiž nějací výrostci ukradli pletenou čepici, a na Biancu doslova vrčel. Nestál o to, aby se s někým vybavoval. Jenže odkdy se Bianca nechala odehnat pár nevřelými slovy. Bylo to někdy v jarní podvečer, kdy si lidé přitahovali bundy blíž k tělu, neboť je překvapila zima nezvyklá pro toto období. Zatímco všichni pospíchali dovnitř do tepla, Bianca se ubírala proti tomu proudu na autobusovou zastávku, kde pod přístřeškem na lavičce seděl YoonJae. Bianca se mlčky posadila vedle něj, nevnímala jeho nevrlost a vytáhla z tašky termosku s horkým čajem a dva hrnečky. Nalila sobě i jemu a držela mu čaj před obličejem tak dlouho, až mu nezbylo nic jiného, než ho přijmout. Až pak promluvila:

„Jsem Bianca.“

„YoonJae,“ dostalo se jí odpovědi a pak už bylo slyšet jen usrkování horkého čaje na zahřátí.

Nakonec se jí toho podvečeru podařilo muže rozmluvit a dokonce se od něj dočkala i pochvaly: „Nejsi tak hrozná, jak jsem čekal.“

Ale proč je tu vlastně popis YoonJaeho, když o něm nikdy nebyla napsána ani čárka?

No protože do toho vztahu mezi YoonJaem, Biancou a horkým čajem, co mu pokaždé přinesla, se přimotal Jimin, z čehož se jeho matka mohla pominout.

„Kam jdeš takhle večer?“ optal se Jimin postavy na chodníku, v níž poznal Biancu. Měl za to, že má stále problémy se spánkem a v noci zabíjí čas procházkami po blízkém okolí. Další možnost byla, že se vydala za noční zábavou, ale to prostě Jiminovi k Biance nesedělo. Působila až moc jinak, až moc nevinně, než aby chodila do klubů.