Sny [BTS]

minus šestnáct

„Tak jsem tady."

„Rychleji, než jsem čekal," zakýval Yoongi hlavou na znamení uznání a odstoupil z vchodu, aby Bianca mohla vejít dovnitř. Vyzula se a v ponožkách s vánočním motivem ozdobeného stromečku cupitala do obývacího pokoje, kde se nacházel krásný klavír z tmavého dřeva.

„Jsem ti moc vděčný, že sis udělala čas. Neprosil bych tě o to, kdyby to nešlo jinak."

„Mluvíš, jako kdybych plnila nějaký velmi těžký úkol, a přitom je to něco docela malého. A navíc nemám problém to pro přítele udělat."

Ač by se zdálo, že Bianca se kamarádí s každým na počkání, nezahrnovala někoho do okruhu přátel jen tak. Musela v toho člověka mít stejnou důvěru jako ve své sny.

Yoongi nevěděl, co přesně má odpovědět - Bianca byla jeho první dívčí kamarádka a mezi kluky si takové city neprojevovali, a proto najednou nenacházel slova - ovšem zachránil ho domovní zvonek.

„Je to tu, jsi připravená?" prohodil jejím směrem, když šel otevírat. Nezastavil se, aby viděl její letmé přikývnutí.

Z chodby před hlavním vchodem byl slyšet rozhovor plný zdvořilostních frází.

„Tohle je Bianca," představil ji Yoongi, „hraje skvěle na klavír a dneska tě bude učit. Já bohužel nemám čas."

„Proč nemáte čas?" přišla ihned otázka od zvídavé holčičky.

Yoongimu bylo blbé přiznávat, že si s Namjoonem naplánovali sledování přímého přenosu fotbalu, a tak jí jen odvětil, že kdo se moc ptá, moc se dozví.

Za normálních okolností, by lekci klavíru zrušil úplně, jenže ona byla jediná, která se na inzerát ozvala. Jelikož to byla jeho jediná žačka, bál se to jen tak odříct a raději zapojil Biancu.

„Ahoj, ráda tě poznávám," odlákala dívčinu pozornost Bianca na sebe.

Děvče nejistě popošlo blíž k Biance a s rychlou úklonou se posadilo za klavír. Bianca statečně držela úsměv, ale musela si odkašláním pročistit hrdlo, než se na svou dnešní žačku otočila. Myslela, že pomluvy o ní se šíří jen mezi jejími vrstevníky a dospělými, jak se však nemile přesvědčila, i děvče bylo nasáklé předsudky vůči ní.

Alespoň teď měla nejlepší příležitost její názor na sebe změnit.

-------- ≪ °✾° ≫ --------

Šlo jim to spolu docela obstojně, jen se Bianca musela hlídat, aby se svýma rukama příliš nepřiblížila těm Hyeminým, jak se žačka jmenovala. V takovém případě sebou totiž děvče trochu cuklo a nenápadně se odtáhlo. Bianca si ale přece jen mohla gratulovat - postupem času se k ní totiž mohla naklánět více a dokonce viděla, jak se jí koutky rtů stočily vzhůru, když se jí párkrát pokusila rozesmát.

Měly skoro tři čtvrtiny doby lekce za sebou, když vtom Bianca jaksi ztuhla.

Hyemi právě dohrála kus skladby, kterou dnes natrénovala, a těšila se na pochvalu, protože se jí to povedlo skoro bez jediné chybičky. Její lektorka však nepromluvila ani po půl minutě ticha, a tak uvolnila ruce dosud v poloze přísného prstokladu a vzhlédla do tváře Biancy.

Ta ovšem měla vlastní pohled zavrtaný do dlaní složených v klíně a nezdálo se, že by vnímala okolní svět, třebaže vedle sebe měla děvčátko, které o pozornost a chválu přímo žádalo.

Jak je známo, jen málokteré dítě dokáže chvíli posedět v jedné pozici a ještě k tomu s jazykem za zuby. Hyemi k té většině aktivních dětí patřila, a proto po zhruba minutě, kdy dovedla ani nedutat, se ozvala.