Sny [BTS]

minus dvacet osm

Biance krvácelo srdce, když to uviděla. Těžce se jí dýchalo, protože na hrudi cítila, že ji zradila. Kdyby její sny byly spolehlivější, mohla tomu zabránit.

„Nesnáším se," zašeptala a klesla do trávy hned vedle mrtvé žluvy. Opatrně ji pohladila po hnědém peří zamazaném krví a téměř se jí obrátil žaludek, když rudou spatřila na své dlani. Bylo to jako potvrzení toho, že se vlastně podílela na její smrti.

Podebrala její lehké tělíčko, které už nemělo žádnou teplotu. Bylo stejně chladné jako okolní tráva.

Ihned při doteku se zvedlo několik much, co už stačily mrtvolu najít. Odporné, ale taková už je holt příroda.

Přenesla žluvu pod strom, na který pověsila tu kreaturu ptačí budky. Nechápala, jak si ji mohl pták oblíbit, snad dokázal ocenit snahu.

Rukama vykopala mělký hrob, kam s citlivostí matky uložila žluvu na vlhkou půdu. Původně ji chtěla položit na záda, ale když uviděla tu krvavou ránu, raději ji přetočila na bok a křídlem přikryla. Neobešlo se to bez slz, když ji zasypávala a ztrácela tak s ní poslední pouta.

Bianca přemýšlela, zda má nahoru postavit křížek. Nebyla taková křesťanka jako její rodiče, prostě věřila v něco nadlidského a bylo jí jedno, jestli je to Bůh nebo příroda. Proto i nyní váhala nad symbolem kříže. Vždyť ta žluva ani netušila, že nějaké křesťanství existuje, nebyla s ním nijak spojená.

Odtrhla z ptačí budky střechu, která už se beztak bortila, a postavila ji nad hrobeček jako stříšku.

Dlouhou dobu mlčela a rozmýšlela, jestli nemá začít řvát tím vztekem, co ji zevnitř pohlcoval. Ale nechtěla takto znesvětit toto místo.

Roztřeseně se postavila a setřela si poslední slzy.

„Jednou se znovu setkáme,“ slíbila s veškerým odhodláním, jaké měla.
Pozvedla pohled a zadívala se na budku, co vypadala beze střechy ještě hůře.

„Už tu nemáš co dělat.“

Bianca chtěla budku zničit, rozdupat, aby si ulevila od té zloby v sobě. Nenáviděla se, protože to nezastavila.

Došla k cestě okolo lesa, kde někdo pohodil z půlky plný zapalovač, a nasbírala seschlé klestí.

Zapálila tu pitomou budku. Sledovala, jak plameny olizují pomalované dřevo. Vůbec jí to nebylo líto, naopak měla potřebu to zlikvidovat.

Když bylo po všem, uhasila oheň i vlastní slzy.

Zpět domů šla rychlým tempem a bez emocí v obličeji, zabraná do svých myšlenek, co má dělat, aby už nikdy nemusela sledovat takové neštěstí.

„Bianco!“

Ani se nezastavila, když ji někdo zavolal. Nechtěla s nikým mluvit. Myslela, že na ní každý ihned pozná tu vinu, kterou si nesla.

„Bianco, počkej! Musím s tebou mluvit.“

Nakonec přece jen zastavila nohy a otočila se na Jungkooka.

„A o čem chceš mluvit?“

„No… vlastně nevím. Ale nemůžu přestat myslet na ten skok. Bylo to tak…  Můžu být u další takové aktivitě zase s tebou?“

„A co tvoje přítelkyně?“

„Vypadá to na rozchod. Jenom se rozhodujeme, kdo udělá ten poslední krok. Znáš to, ne?“

„Ne.“

„Ty jsi nikdy-“

„Nechci si s tebou povídat, Jungkooku. A další aktivita už nebude. Ne, dokud se nenaučím ovládat vlastní mysl.“

„Ovládat mysl? To zní stejně nudně jako pro mě hodiny hraní na housle. Navíc jsou prázdniny, učit se máš až od září.“

„Sbohem."

„Co? Můžeš mi vysvětlit ty změny nálad? Jednou jsi ta nejmilejší, jakou znám, a teď se chováš úplně jinak.“

Jungkook ani nevěděl proč, ale nechtěl tuhle konverzaci ještě ukončit. Bianca ho začala zajímat.

„Tvoje máma dělá samgyeopsal. Běž, ať neprošvihneš večeři,“ odvětila ona chladně a tím to definitivně ukončila.

„Máma dělá samgyeopsal jen při zvláštních příležitostech, na běžný den je moc drahý!“ zavolal za ní, ale ji to v chůzi už nezastavilo.

Jaké bylo jeho překvapení, když mu na talíři přistálo ono jídlo s matčinými slovy: „Vím, že ho máš rád.“