Sny [BTS]

minus jedna

Hlava jí třeštila od neustávajícího pláče a od nekončících vidin smrti, které přicházely ještě ve větší míře než doposud. Došlo to tak daleko, že častěji viděla očima budoucnost plnou smrti než přítomnost, kterou měla před sebou. I přes to však nepřestávala ve své snaze. Strach ze zapomnění, co by ji mohl potkat, byl tak velký, že využila poslední střípky svých snů a udělala několik věcí, aby ji připomínaly.

Byla pevně rozhodnutá dnes ukončit svůj život. Neměla na výběr, její sny, které už se promítaly i do doby bdělosti a navíc ukazovaly pouze smrt, ji zničily.

Ale to si Bianca nemyslela. Podle ní ji zdevastovala její neschopnost, kvůli níž nedokázala zachránit několik tvorů ze svého okolí, a proto nyní vidí jen to, jak duše opouštějí mrtvou tělesnou schránku.

Těšila se. Konečně už bude po všem. Stejně někdo tak zbytečný jako ona nemá důvod nadále žít.

Popřála rodičům dobrou noc zcela klasicky, nedala na sobě znát, že je to jejich poslední loučení. Pak ulehla do postele a uložila svou bolavou hlavu na polštář. Sledovala v noční temnotě jen nejasné obrysy nábytku v jejím pokoji a přemýšlela.

Zničehonic se dala do tichého pláče. Bude se jí tak moc stýskat. Po rodině, po nových přátelích, ale i po zcela banálních věcech jako je kvetoucí vlčí mák. Měla svět ráda, viděla na něm spoustu dobrého a znala způsoby, jak si to bytí naživu užít.

Najednou byla na vážkách. Myslela na rodiče, které to zlomí. Zaslouží si to snad? Jistěže ne.

Uvažovala nad dalšími řešeními. Mohla by zjistit, jak ty vidiny z hlavy vytěsnit, a vzdát se tak naplno jakéhosi vnímání budoucnosti. Mohla by zkusit znovu mluvit s Taehyungem - stále si nedokázala připustit, že by ji zklamal.

Ale pak se jí zase přerušil zrak a ona spatřila divoký lesní požár, při kterém umíralo tolik zvířat.

Ne, musí to tak být. Musí zemřít. Než by se naučila nějak zvládat ty obrazy její mysli, a vlastně ani nebylo jisté, zda by se jí to vůbec povedlo, zbláznila by se. Nemohla by fungovat, když vnímala tolik úmrtí. Vždyť už teď na sobě pozoruje vady.

Zkrátka odejde z tohoto světa a nejspíš zanechá několik lidí zraněných, ale oni se z toho dostanou a jejich život půjde dál. A jestli bude mít Bianca štěstí, pak si na tu drobnou plavovlásku i občas vzpomenou.

Byly skoro dvě hodiny ráno, když se spustil liják a oblohu pročísl klikatý blesk doprovázený silným hromem. To byla chvíle, na kterou čekala.

Vstala z postele a ze skříně si vzala jen svůj oblíbený šátek, který si přehodila přes ramena. Pouze v noční košili a neobutá vyklouzla z domu ven.

Šla velmi klidným tempem, nikam nespěchala. Naposledy do plic vdechovala vůni podzimu a snažila se ji zapamatovat natolik, aby si ji i nějaké její posmrtné vědomí bez problému vybavilo. Chytila si šátek oběma rukama, když se jí ho prudký vítr snažil servat, a jako by se nic nedělo, pokračovala v cestě na kopec za městem.

Byla už skoro na vrcholu, když se ohlédla dolů. Orientovala se podle světel pouličních lamp a očima vyhledala dům všech jejích přátel, Yoon Jaeovu lavičku a dům jejích rodičů.

„Sbohem," řekla a slzy znovu začaly téct jako pomatené. „Všechny vás miluju.“

Otočila se a slíbila si, že to byl poslední pohled na město. Měla totiž strach, že kdyby se na něj dívala déle, pochybné myšlenky by si k ní opět našly cestu a ona by začala znovu přemýšlet, jestli neexistuje lepší řešení.

Došla na kopec přímo pod ten krásně košatý strom. Zvedla hlavu směrem k obloze a se zavřenýma očima poslouchala symfonii deště. Měla už jen pár vteřin, než to přijde, a zemřít s hudbou nebylo vůbec špatné.

V poslední chvíli si uvědomila, že její prsten ve tvaru ještěrky se může bleskem poničit, a tak ho poprvé za několik let stáhla láskyplně z prstu. Pohladila ještěrku od hlavy až po ocásek a odhodila ji. I v tom lijáku slyšela tiché cinknutí, jak prsten nejspíš dopadl na kámen.

Už ani ne pět vteřin.

Stála v pevném postoji, aby i sama sobě dokázala, že se nebojí. Ruce měla svěšené podél těla, ale nedokázala zabránit tomu, aby dlaně semkla do pěstí. Přeci jen nebyla tak klidná, jak se snažila působit.

Čas se zpomalil tak moc, že viděla, jak blesk pomalu dosahuje zemského povrchu. Přestala slyšet déšť, teď byla jen ona a zářivé světlo elektrického blesku.

A pak to přišlo. Jeden obrovský náraz, po kterém přestala vnímat.

Teď už nikdy nebude kvůli ničemu plakat. Už nikdy ji nebude nic trápit, nikdy nikomu neublíží. Od teď už jí bude jenom dobře.

Touto kapitolou ani celým příběhem nechci ukazovat sebevraždu jako nejlepší řešení na problémy. To ani v nejmenším. Vždycky je někde člověk, za kterým můžete zajít, a ten vás vyslechne, promluví si s vámi o životě a dá vám ještě naději to zkusit. Může to být odborník nebo jen empatický člověk, na tom nesejde. Hlavně, abyste vy v něj měli důvěru.

Pokud se potkáte v životě s vážnými problémy a nemáte žádnou takovouto osobu, napište mi a třeba aspoň o trošku zmírním vaši bolest. Nejdůležitější je o tom někomu říct a nemyslet si, že byste tím akorát obtěžovali okolí.

Na Biance jsem chtěla ukázat, že sebevrazi nejsou zbabělí ani sobečtí. Jsou to lidé, kteří cítí obrovskou bolest. Přejí si jen, aby ta bolest ustala, a jako jediná možnost se jim jeví skončit to všechno.

Teď trošku z vesela - chtěla bych vám popřát jen to nejlepší do nového roku. Abyste potkali někoho speciálního. Nemyslím tím nutně lásku, ale třeba dobrého přítele nebo silně inspirativního člověka. Protože co je pro někoho s láskou k psaní lepší než živoucí múza?