Cesta za Pánem zla

2. Narození vyvolené

Peter Andrews seděl v obývacím pokoji se sklenkou koňaku a každý, kdo by ho viděl, by musel poznal, že velice trpí. Ve tváři měl bolestný výraz, nepřítomný pohled upíral do krbu a pod očima měl tmavé kruhy.

Právě v tu chvíli, víc než kdy jindy, si uvědomoval, že mezi kouzelníkem a mudlou není rozdíl. Ani jeden totiž neumí oživit mrtvé nebo změnit nevyhnutelné.

Narození dítěte by mělo být jedním z nejkrásnějších okamžiků života, avšak ne pro Petera.

Chvíli po narození dcery zemřela její matka, ovšem Peter se s tím statečně popral. Přece jen, měl krásnou zdravou dceru a chtěl pro ni jen to nejlepší. Ale teď, tři měsíce od jejího narození se celý jeho svět zhroutil.

Na hrudi malého děťátka se objevilo znaménko. Znaménko, jenž se každým dnem zvětšovalo až nabralo určitého tvaru. Hada.

Peter Andrews, který je následníkem slavného rodu jasnovidců a jasnovidec, věděl moc dobře co tohle znamená. Věděl, že jednoho dne ho opustí i jeho dcera a zůstane úplně sám.

A právě nad tím rozjímal, když hleděl do krbu a upíjel koňak. Z jeho hloubání nad nespravedlností světa ho vyrušily kroky na schodech. Mírně natočil hlavu, aby se podíval na ženu, která mu byla nápadně podobná.

V duchu své matce byl neskutečně vděčný za její pomoc, ale zároveň jí spílal za její klid.

Žena se zastavila mezi dveřmi a sledovala svého syna nesouhlasným pohledem.

„Co to děláš?“

Peter od ní odvrátil zrak a zadíval se zpět do krbu.

„Co bys řekla mami?“

„Ach tak. Jistě, alkohol všechno vyřeší.“

„A co chceš abych dělal? Mám se usmívat a tvářit se, jako že se nic neděje? Že nepřijdu o to jediné co mi po Emily zbylo?“

Jeho hlas přeskakoval vztekem a bolestí.

„To si opravdu myslíš? Že mě ani trochu netrápí jaké břímě Morgana ponese? Jenomže tím, že se začnu utápět v sebelítosti své vnučce nepomůžu. Nemůžu sobecky přemýšlet nad tím, že ji ztratím, ale raději budu uvažovat čím ji pomoci. A ty jako správný otec bys měl dělat totéž.“

S těmito slovy se otočila a odešla do svého pokoje.

Peter se ještě dlouho po jejím odchodu díval na místo, kde předtím stála. Jako kdyby náhle procitl a uvědomil si, že jeho matka má pravdu. A věděl co musí udělat.

S odporem postavil sklenku na stůl a vydal se do své ložnice. Ze skříně vytáhl příruční kufřík a začal balit. Nepotřeboval mnoho, jen pár nejnutnějších věcí. Když byl hotov, ještě vešel do dětského pokoje.

Dívenka v posteli spala klidným, ničím nerušeným spánkem, který ji on sám jen tiše záviděl. Zatím neměla ani ponětí o údělu, který byl na její bedra uložen a Peter doufal, že ještě nějakou dobu ji tahle informace nebude komplikovat život. Pohladil jemné vlásky a stejně tiše jako přišel i místnost opustil.