19. Odpuštěno

824 48 0
                                    

Konec školního roku se blížil a Morganin stav se neměnil. Rány se hojily příliš pomalu a horečka neklesala. U jejího lůžka téměř vždy někdo seděl. Marge, celá pohublá s červenýma očima od nedostatku spánku, Albus s nešťastným výrazem a v neposlední řadě Tom Raddle s pocitem viny. Všichni doufali v jediné, že se Morgana uzdraví. Po dlouhém přemlouvání, se ředitel Dippet rozhodl povolit Tomovi pobyt v Bradavicích i během letních prázdnin. Brumbál byl za změnu Tomova chování rád, ale měl vážné obavy, že jeho úmysly vůči Morganě nejsou zrovna čestné.

Prázdniny byly již v polovině, když Morganu navštívila Osud.

„Morgano, jak se cítíš?“

„Blbě. Hodně blbě. Jak dlouho to už trvá? A jak dlouho ještě bude?“

„Dítě, už je konec července. Právě proto jsem zde. Použila jsi veškerou Merlinovu energii a žádná nezbyla na uzdravování. Proto to trvá tak dlouho. Uzdravuješ se jako mudla.“

„To snad ne! Řekni mi, že víš co s tím?!?“

„Mám nápad, ale bude to neskutečně bolet.“

„Co?“

„Předám ti část své síly potřebné k tvému uzdravení. Ale nejsem ani mudla ani kouzelník, tvé tělo se bude bránit.“

„Pomůže to k tomu, abych se konečně uzdravila?“

„Ano.“

„Tak do toho.“

„Odpusť mi to dítě.“

Tom spal v křesle u Morgany. Na klíně měl rozevřenou knihu, kterou jí předčítal. Denně takto sedával a téměř vždy zde usnul. Náhle ucítil pohyb. Otevřel oči a značně se vyděsil. Morgana se na posteli vzpínala a svíjela. Chtěl jít pro madam Rotkinsonová, ale než se zvedl ošetřovnou se ozval nelidský řev. Morgana rozhodně trpěla, ale její tělo odmítalo veškeré lektvary, které se do ní snažila madam Rotkinsonová vkouzlit.

„Tome, chlapče běž rychle a přiveď profesora Brumbála.“

Raddle neváhal a rozběhl se hradem k Brumbálovu kabinetu. V duchu proklínal sám sebe. Kdyby neotevřel komnatu tohle by se nedělo. Jediného člověka, kterého začínal považovat za přítele, dostal na ošetřovnu. Prudce zabrzdil a zcela neslušně zabušil na dveře kabinetu. Během pár vteřin je Brumbál prudce otevřel. Když viděl Toma, okamžitě vyrazil k ošetřovně.

„Co se stalo, Tome?“

„Morgana má nějaký záchvat. Svíjí se a křičí. A odmítá lektvary.“

Brumbál se ještě více zachmuřil.

„Myslíte, že bude v pořádku, pane?“

„To nevím, Tome. Musíme doufat a věřit."

Na ošetřovně bylo ticho. Madam Rotkinsonová stála nad Morganou a pronášela různá detekční kouzla. Když skončila, vyčerpaně se otočila k Brumbálovi.

„Co se děje Marto?“

„Vůbec tomu nerozumím, Albusi. Její tělo prošlo náporem bolesti, kterou by málokdo přežil a nyní se zázračně uzdravuje. Horečka klesá a rány se zacelují.“

„To je skvělá zpráva!“

Brumbál jako kdyby omládl o desítky let. Tom se úlevou posadil do křesla.

„Jsem lékokouzelnice a neměla bych něco takového říkat, ale tohle je opravdu zázrak. Možná zásah vyšší moci.“

Stále zmatená lékokouzelnice zamířila zpět do kanceláře.

Brumbál položil Tomovi ruku na rameno.

„Domnívám se, že se tvá kamarádka brzy probere, Tome. Jistě si budete mít co říct.“

A odešel zpět do svého kabinetu, nechávajíc na ošetřovně  zmateného Toma.

Kamarádka? Má pravdu. Jsi první, jediný a poslední člověk, kterého můžu nazývat přítelem. Už vlastně ani nevím jaké to je být sám. Mám být rád? A chceš ty vlastně být mou kamarádkou?

Tom si sedl blíž a vzal Morganinu studenou dlaň do své.

„Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Bazilišek na tebe neměl zaútočit. Jsi čistokrevná. Strašně mě to mrzí. Odpustíš mi někdy?“

Náhle mu poskočilo srdce, když ucítil jak mu dlaň v ruce opětovala slabý stisk.

„Odpuštěno...“

Cesta za Pánem zlaWhere stories live. Discover now