I'm sorry

Don't go..

Ahoj <3 Mám na vás důležitou otázku. Jelikož je tohle moje první publikovaná fanfikce...Jak dlouhá by měla být? Vím, že když bude hodně dlouhá, nebude to lidi bavit...Nechci ji ale moc uspěchat, protože je ještě spousta věcí, které bych chtěla rozvést a udělat... Budu moc ráda, když mi někdo poradí! :) 

Probuzení nebylo zrovna nejhezčí. Stacy klečela u záchodu a očividně jí bylo víc než dost špatně. Já jsem byl celý dolámaný, protože jsem se celou noc snažil držet jen na mém malém kousku postele, co jsem si zabral. 

Každopádně mi bylo Stacy dost líto, ale vlastně si za to mohla sama.

Vstal jsem a pomalu jsem se odšoural do koupelny. Opláchl jsem si obličej a vydal se do kuchyně. Když jsem procházel kolem toalety, otevřel jsem dveře. 

„Všechno v pohodě?" zeptal jsem se jí ustaraně.

„Vypa-," její věta byla přerušena další várkou zvratků.

„Vypadá to tak?" zněla ublíženě a vyčerpaně. Upřímně, vůbec nevypadala v pořádku.

 „Umm..," netušil jsem, co jí odpovědět. 

„Promiň. Budu v kuchyni," vysoukal jsem ze sebe nakonec a odešel.

Po několika dlouhých minutách, co jsem sám seděl u kuchyňského stolu a četl jsem si na telefonu zprávy, konečně přišla. Okamžitě si natočila sklenici vody, opřela se o linku a pozorovala mě.

„Omlouvám se za všechno, co jsem včera udělala. Muselo toho být nejspíš dost," trochu se napila a následně si sedla ke mně. 

Přikývl jsem a tiše si prohlížel její obličej. Tmavé kruhy pod očima, neupravené zářící vlasy, přeleželá polovina tváře a i přes to vypadala pořád dobře. Kdyby se pořád nesnažila o mě, mohla by mít kohokoliv. Stacy byla krásná. Každý chlap by ji chtěl. Jenže ona měla oči pořád jenom pro mě. Nešťastná holka...

Bylo už skoro deset hodin a ona byla nepoužitelná, tak jsem se ujal vařečky a uvařil alepoň jednoduchou polévku. Nic víc by stejně nesnědla. Zůstal jsem s ní do dvou hodin, i když trvala na tom, že už můžu jít. Všechen ten čas jsme strávili sledováním televize. Usnula. Nechtěl jsem odejít, aniž by to věděla. Ale taky jsem nemohl strávit celý den v cizím bytě. Proto jsem nakonec odjel a poslal jí sms, aby mě pak náhodou nehledala.

Když jsme se další den potkali v nemocnici, vypadala zase přesně tak, jak má správná Stacy vypadat. Usmívala se na všechny okolo a pomáhala se vším, s čím se pomoct dalo. Jako vždycky to byl hektický den, takže jsme si pořádně ulevili, když jsme si mohli jít na chvíli sednou ven a najíst se.

„Co jsi včera vůbec potom dělal?" Sledovala jak potahuji z cigarety a sama pila kávu z automatu.

„Tak nějak nic. Četl jsem si, snažil se doma trochu uklidit," pokrčil jsem rameny. 

„Žádnej Gee?" poposedla si nalavičce tak, aby mi lépe viděla do obličeje. Moc jsem nechápal, proč vytahuje tohle téma zrovna teď. Navíc mi nepřišlo, že by se o něm bavila zrovna ráda. 

„Ne." 

„Jak je to možný?" Její tón mi vadil, ale nezmiňoval jsem se. 

„Nebyl čas. Jak říkám, uklízel jsem a potom už jsem neměl náladu," tipl jsem cigaretu a odhodil ji. 

„Tys neměl náladu na Gerarda?" 

Teď už jsem se neudržel. „Stacy, co ti sakra vadí?" zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, co jí vadí. A nebyl jsem si jistý, jestli to chci slyšet od ní. 

„Co mi vadí? Děláš si srandu? Možná třeba to, že jsi mi to nikdy neřekl. Známe se už tak dlouho a ty jsi mi NIKDY neřekl, že jsi gay. Dělám ze sebe totální krávu už od začátku. Myslela jsem si, že mě máš třeba rád, ale ty ses rozhodl být buzna. To mi vadí, Franku. Kdybys mi to řekl, nebo aspoň nějak naznačil, nebral mě na večeře a netrávil se mnou tolik času, možná bych si nedělala zbytečný naděje a, do prdele, třeba bych se do tebe nezamilovala," z očí jí tekly slzy, roztékaly se společně s její řasenkou po tvářích. V očích měla svoje srdce, zlomené a ukřivděné. Tolik bolesti v jednom pohledu, kterým mi vypalovala díru do duše. 

„Sta-"

 Vstala, aniž by mi věnovala jediný pohled, odešla.

Nemohl jsem se hnout. Ublížil jsem své nejdražší kamarádce. Ublížil jsem jí nejvíc, jak jsem mohl. Uvnitř mě narůstala vlna vzteku. Byl jsem naštvaný. Na sebe. Že jsem se zamiloval. Že jsem jí to neřekl hned. Že jsem to všechno posral. Jak se teď mám po zbytek směny dívat do těch očí? Jak na ni mám mluvit, když vím, jak jsem jí ublížil? Jak se k ní teď vůbec můžu chovat? Hlava mi ztěžkla tím zmatkem, myšlenkami, které mě zevnitř užíraly. Nechal jsem ji padnout do mých dlaní. Musel jsem to nějak napravit. Přemýšlel jsem a přemýšlel a přemýšlel... A potom jsem se musel vrátit k léčení pacientů. Nepromluvil jsem na ni, vyhýbal se jejím pohledům a ona se vyhýbala těm mým.

 Cestou domů jsem si pustil nahlas rádio, aby přehlušilo tok mých myšlenek, ale ani to nepomohlo. Doma jsem se snažil usnout, zaspat to, zapomenout na to a zabývat se tím zase až zítra, ale nešlo to. Byly moc nahlas, hlasy v mé hlavě. Křičely na mě, řvaly všechny ty skutečnosti jeden přes druhého, bolela mě z toho hlava. Rozhodl jsem se sednout do auta a jet. Můj cíl byl daleko, ale to mi nevadilo. Netušil jsem, jestli někdo bude doma nebo jestli mě tak pozdě uvítají s otevřenou náručí, ale to mi bylo taky jedno. Pokud mi nepomůže rodina, tak už nic.