I'm sorry

Where did it all go?

Probudili mě zpívající ptáci. Okno bylo pořád otevřené, pokoj naplněný až po okraj studeným vzduchem, který se ale pomalu a jistě stával teplejším a teplejším. Venku svítilo sluníčko, jeho paprsky mě jemně hladily po tváři. Usmál jsem se a na posteli jsem se překulil blíž k místu, kde jsem čekal, že bude ležet Bert. To místo bylo k mé smůle prázdné. Zmateně jsem zvedl hlavu a následně se celý posadil. Rozhlížel jsem se po pokoji. Promnul jsem si oči a odkutálel se na kraj postele. Tam jsem svoje chodidla nechal dopadnout na promrzlou podlahu. Pomalu jsem vstal a stále zamotaný do peřiny jsem se rozešel pryč z pokoje. 

Než jsem došel do kuchyně, peřinu jsem po cestě ztratil. „Berte?" postavil jsem si vodu na kávu. Když nikdo neodpověděl, jen jsem pokrčil rameny a s kávou si sedl ke stolu. Pokojně jsem upíjel z nápoje, v němž bylo víc cukru, než samotné kávy. 

Bert říká, že si tím cukrem nahrazuju energii, kterou bych obyčejně dostával z jídla, ale nedostávám, protože pomalu nic nejím. Je pravda, že posledních pár měsíců sladím víc, než kdy jindy. Ale myslím, že je to spíš proto, že mi to tak prostě chutná. 

Nepřítomně jsem hleděl před sebe, když jsem si na stole všiml papíru. Upřímně, všiml by si ho i slepý. Moc jsem nechápal o co tu šlo. Vzal jsem ten papír do ruky a při tom pohybu pohledem zachytil o hodiny na stěně. 10:18. Jak jsem mohl tak dlouho spát? Teď už mi bylo jasné, proč je tu takové ticho. Bert už je tři hodiny v práci. Zakroutil jsem hlavou nad svou blbostí a papír, složený na půlky, jsem rozevřel.

Ahoj zlatíčko,

promiň,že jsem se nerozloučil, ale spal jsi tak spokojeně, že mi přišlo líto, budit tě. Doufám, že jsi se alespoň pořádně prospal. Dnes přijdu později. Nedělej kraviny a hlavně něco sněz. Kolem deváté už bych měl být doma, když ne, nečekej na mě. Kdyby ses moc nudil, zavolej mi.

Bert

Přišlo mi zvláštní, že mi tu nechal dopis. Většinou, když ho ráno nestihnu, jen pošle textovku. Něco se s ním děje. To je zřejmý. 

Dopil jsem kávu, přehl ten dopis zase na půlky a položil ho doprostřed stolu a pak jsem vstal, hrníček jsem položil do dřezu a pomalu se vracel do pokoje, po cestě jsem sbíral svůj binec. Ustlal jsem, převlékl se do trička s dlouhým rukávem a odebral se do koupelny, kde jsem si vyřídil svou ranní hygienu. Když už jsem měl všechno hotové, jenom jsem odemkl dveře a pak se vrátil do kuchyně, abych trochu poklidil. Úklid tohle místo potřebovalo už pěkně dlouhou dobu.

 Než jsem se nadál, bylo skoro půl jedné a já jsem si spokojeně sedal na gauč se svým skicákem v ruce. Pustil jsem si televizi, ale sloužila mi jenom jako podklad. Vyplnění prázdnoty, abych se necítil tak sám. Kreslil jsem a při tom přemýšlel, co se asi může dít s Bertem. Může mít problémy v práci. Nebo v rodině. Ale vlastně o něm pomalu nic nevím. Může se dít cokoliv a já budu jen přihlížet, protože jsem se o něj pořádně nikdy nezajímal. Neznám ani jeho bratrance, kterého tak zbožňuje. Vím jen, že spolu strávili většinu Bertova dětství, ale potom se odstěhoval na druhý konec států a od té doby se neozval. Jeho rodičům mě představoval, ale raději tam jezdí sám. Nevím ani, co přesně zahrnuje jeho práce. Nevím o něm vlastně nic. A i tak jsem se rozhodl s ním bydlet.

 Pod mýma rukama se začala formovat Bertova tvář. Ta, do které se tohle mladý šílený srdce zamilovalo. Jemné milující oči kontrastující s jeho tvrdým výrazem. Sladký poloúsměv, kterým mi říkal úplně všechno. Jenže teď už to nebyl ten stejný Bert. Nekoukal se na mě tak jemně, s laskavým úsměvem na rtech. Jeho pohled mrazil. Většinu času se mračil. Ani já jsem nebyl stejný. Už dávno jsem nebyl ten Gerard, do kterého byl ten starší kluk blázen. Mé oči se zalily slzami v okamžik, kdy jsem si vzpomněl, jak jsme společně kouřili na střeše obchoďáku. Tenkrát mě poprvé políbil. Nebyl to dokonalý první polibek jako z romantických filmů, ale pro nás, pro mě, byl v ten moment vším. Začalo mi chybět, jak zamilovaní jsme v té době byli. Jak nás nic kolem nezajímalo. Jak byl svět lehčí, život jednodušší. A teď. Teď naše city upadaly. Pořád tu něco bylo, ale oba jsme to cítili. Bert moc dobře věděl, že se mi Frank líbí. Já jsem moc dobře věděl, že už mě Bert nemá rád tak, jak prvně. Nic už nebylo tak, jak se nám to líbilo.

Zvonek mě vytrhl z přemýšlení. Otřel jsem si slzy z tváří, třikrát se zhluboka nadechl a odložil skicák stranou. 

„Je otevřeno!" zakřičel jsem do chodby a poslouchal, jak se dveře neochotně otevřely. 

„Gee?" K uším mi dolehl nejistý hlas Franka. 

„Jsem v obýváku," odpověděl jsem mu a doufal, že přijde. Než se tak stalo, dělal jsem všechno proto, abych se vyhnul otázkám týkajících se mých zarudlých očí.