Psychopat [Zayn Malik]

02

Ráno mě probudilo slunce, které mi svítilo do tváře. Usmála jsem se a probudila. Na měkké posteli jsem se ještě protáhla, abych si uvolnila tělu k dalšímu pohybu. Odkopla jsem deku a vstala z postele. Hned jsem otevřela ventilačku na okně, aby do pokoje šel čistý ranní vzduch. Dnes do práce nejdu a tak si udělám relaxační den. Vstoupila jsem do koupelny kde jsem se osprchovala a udělala hygienu. Další mojí aktivitou byla snídaně. Udělala jsem si něco lehčího a šla do obýváku kde jsem si pustila televizi. Přepnula jsem na zprávy a pozorovala, co se dneska děje.

,,Tak a další zprávou je znetvoření a úmrtí další mladé slečny…‘‘ Tohle jsem slýchávala každé ráno. Vždy zabije další a další nevinné ženy. Vždy mi hlavou běhala otázka proč to dělá. Můj pocit strachu z něj mě fascinoval. Nevěděla jsem, kdo to je nebo co to je, ale bála jsem se ho. Každému bylo jasné, že je to muž, ale jak vypadal nikdo neví. Možná je z ničeho zničený nebo má trauma a nebo je prostě psychicky chorý. Dál jsem se témou ,,vrah žen‘‘ nezabývala a  přepnula jsem to na kanál s pohádkami. Nejsem dítě, ale občas se tak cítím. Uvědomovala jsem si, že žiju ve městě kde je lepší být dítětem, protože pak vám ten útočník neublíží. Poslední tři roky jsem večer nevylezla z domu. Brala jsem jenom ranní šichty a nikdy ne noční nebo odpolední. Bála jsem se jít večer domů, že mě najde a zabije, jako ty předtím, ale zároveň jsem toužila ho poznat. Chtěla jsem vědět proč to dělá. Nic není bezdůvodné. Z mého myšlení mě vytrhl zvonek. Že by pošťák? Jen tak jsem vstala a šla ke dveřím. Ve městě je zvýšená ostraha a větší pozor. Proto jsem se chtěla podívat kukátkem, ale v tom jsem si vzpomněla na minulost..

Vzpomínka:

,,No ty malá svině! Padej nahoru!‘‘ křičela po mě moje matka, když jsem seděla na schodě a típla o mě cigaretu. Zasyčela jsem přesně, jako ta cigareta. Bylo mi tenkrát sedm a tohle dělala každý den. Avšak nikdy mě neposílala na půdu. Měla jsem strach z půdy. Věčně mě strašila, že tam jsou duchové.

,,Padej ti říkam!‘‘ Znovu křičela a kopla do mě. Utřela jsem si slzy a vyrazila vstříc strachu. Pořád se smála a já pomaličku našlapovala. Každým schodem jsem byla blíže místu, kterého jsem se nejvíce bála. Jelikož tam byla taky tma. Dorazila jsem ke starým dveřím ze kterých vycházelo světlo. Byla v nich totiž díra ze které to světlo svítila směrem na mě. Někdo je snad nahoře na půdě? A kde je vlastně babička? Chtěla jsem sejít zpět dolů, ale uslyšela jsem matku.

,,Koukej tam zůstat! Babička tady dole není!‘‘ zakřičela a já zůstala na místě. Co mám dělat? Mám jít dovnitř nebo snad se podívat tou dírkou ve dveřích? Jediné, co mě napadlo a bylo to bezpečné řešení byla ta dírka. Přišla jsem blíž a měla to malé světýlko na hrudníku. Nadechla jsem se a podívala se. Uvnitř byli nohy, které byli nad zemi. Světlo vydávala petrolejová lampa, která stále kousek vedle. Babička se oběsila.

Konec.

Nadechla jsem se a raději otevřela s řetízkem. Mám trauma s dětství, které nedokáži vymazat z paměti. Možná si říkáte, jak jsem se dostala pryč od matky, která mě týrala. Ona se nakonec oběsila taky. Na té půdě se oběsili celkem tři lidé. Otec, babička a matka. Dá se říct, že celá moje rodina. Někde ve světě mám ještě sestru, ale byla dána k adopci a já nevím jestli ještě žije. Nevím o ní nic.

Když jsem otevřela dveře uviděla jsem za dveřmi známého kudrnáče. Jeho usměv byl tak široký, že mu dělal na straně ďolíčky. Jeho zelené oči svítila radostí.

,,Ahoj!‘‘ řekla jsem rychle pozdrav a rychle ho objala.

,,No nazdárek!‘‘ Pozdravil mě zpět můj nevlastní bratr. Poté, co jsem neměla rodina jsem byla k adopci a jeho rodiče si mě s radostí adoptovali.

,,Jak se má moje starší sestřička?‘‘ Usmál se a vešel dovnitř. Zavřela jsem za ním dveře a rychle šla za ním.

,,No bylo mi super než jsi přišel otravovat,‘‘ řekla jsem popravdě. Jeho přítomnost mi vlastně nedělala vůbec dobře. Popravdě. Moji sousedé znají naší matku, takže se musíme chovat, jako nejlepší sourozenci roku. Což popravdě nenávidím.

,,Hele klídek Rose, tohle už jsme probírali,‘‘ pořád se usmíval. Zatnula jsem pěsti. Nenávidím ho.

,,Myslíš tím, že jsi ty jsi to probíral semnou, když jsi semnou šoustal v posteli rodičů?‘‘ pozvedla jsem obočí a měla pořád zatnuté pěsti. Ano spali jsme spolu. Byli jsme opilý, ale od té doby ho silně nenávidím. Ne, že by mě znásilnil, ale věděl, že nevím co dělám a i přesto si semnou užil. Parchant.

,,Byl jsem opilý stejně, jako ty Rose, takže..‘‘

,,Takže co Harry? To je omluva? To je omluva za to, že jsi mě zbouchnul?!‘‘ vyjela jsem na něj až jsem si říkala, že to přeháním. Možná to přece jenom byla i moje vina a ne jenom jeho.

,,Rose, já se omlouvám a ty víš, že jsem se ti omluvil nejmíň stokrát,‘‘ řekl potichu a bez úsměvu. Opíral se o linku zády směrem ke mně. Vlastně celou dobu se o ní opíral. Uvolnila jsem pěsti a znovu se nadechla.

,,Omlouvám se,‘‘ řekla jsem s prohrou v hlase. Nechápu proč věc, která je stará tři roky mi pořád vrtá v hlavě.

,,Hele to já bych se měl omluvit, opravdu mě to mrzí, nechceš na to zapomenout?‘‘ zeptal se opatrně a já se podívala do jeho očí. Myslel to upřímně. Jenom jsem přikývla.

,,Fajn, tak co chceš dneska dělat?‘‘ Začal semnou od začátku. Usmála jsem se a potom i on. Přišel ke mně a pořád se usmíval.

,,Tak třeba filmovém den? Mám tu spoustu filmů.‘‘ Nabídla jsem mu a věděla, že on neodmítne. Miluje filmy.

***

Když jsem konečně byla večer sama, tak jsem zalezla o sprchy. Sláva, že odešel. Minulost, kterou jsem zažila s ním jsem vypustila z hlavy. V hlavě jsem měla neznámého muže, který vraždí ženy. Proč to dělá? Proč je netvoří? Možná bych si neměla tu otázku pokládat sobě, ale jemu. Kdybych byla ale s ním nepřežila bych to. Zabil by mě, jako ostatní a pohodil někde u cesty. Svoje obyčejné krátké vlasy jsem si sčesala dozadu. Když jsem byla malá máma mě ostříhala, abych nebyla hezčí než ona. Od té doby mi vlasy nenarostli. Naopak jsem si je nechala upravit. Svojí přírodní barvu jsem si nechala. Světle hnědou. Moje oči jsou hnědozelené. Dívala jsem se do zrcadla. Nikdy jsem nebyla příliš hezká. Jsme vlastně pod průměrem. Můj nos je trošku špičatější, ale ne zase, že by vypadal, jako špička. Jemně špičatý a trochu větší. Mám plné rty a velké oči. Nepřijdu si hezká, ale zase mi nevadí být ošklivá. Jsem jiná než ostatní a to je moje kouzlo. Moje ruce vlastně zdobí jizvy po pálení cigaretami. Vlastně to všechno beru, jako radu do života. Nevěř svým blízkým. Můžou mít za zády nůž, který ti do zad vrazí, když se jenom trochu otočíš. Taky jsem si uvědomila, že ubližovat lidem není správné. Bylo mi ubližováno a tak vím, že to není dvakrát příjemný. Jenom by mě zajímalo, co on si prožil, že ubližuje ostatním. Nebo co si prožila moje matka, že byla taková. V tom všem přemýšlením jsem si ani nevšimla, že už stojím na ulici a procházím se. Moment! Já jsem venku a je večer. No, tak to nedopadne dobře. Začala jsem panikařit. Byla jsem už asi blok od mého bytu. Otočila jsem se a dala si kapuci na hlavu. Nikdy jsem neměla velká prsa, takže si útočník může myslet, že jsem třeba muž. Ale moje neštěstí bylo moje oblečení. Úzké džíny a těsná mikina. Mám ženské křivky. Můj dech se zrychlil jenom při pomyšlení, že mě najde a zabije. Nebo, že ho uvidím a podívám se na něj. BUM! Někdo mě silou přitlačil k cihlové zdi. Narazila jsem takovou silou, že se mi vyrazil dech. Ostrá bolest mi projela celý tělem. Otupěli mi nohy, takže kdyby mě útočník nedržel za ramena asi bych sebou švihla o zem. Oči jsem měla stále zavřené kvůli bolesti, kterou mi způsobil silný náraz. Polkla jsem a uvědomila si, že ani nechci oči otevřít.

Další část jsem přidala až dneska:)) Chtěla bych nějaké ty votes&Comments pokud by bylo možno, protože pak se lépe píšou příběhy!!!:3

Děkuji za předešlé komentáře:3 budu ráda, když v nich budete pokračovat<3