Psychopat [Zayn Malik]

05

Harry pár minut potom, co přišel doslova zmizel. Nezajímalo mě kam šel, protože to je jeho věc. Navíc, tady se vraždí jenom ženy a ne muži. Vypnula jsem televizi na kterou jsem se dívala unavovalo mě to. Koho by taky neunavilo koukání na telenovely. Venku byla černočerná tma a já si řekla, že se ještě prosím do dalšího rána a půjdu do práce.

***

,,Vyhazov?! A za co?!‘‘ vyjela jsem po mém šéfovi, protože mi právě oznámil, že mám padáka. Svýma rukama jsem míchala vzduch a blbou atmosféru mezi mnou a mým šéfem.

,,Nebyla jsi včera v práci a nedonesla jsi mi ani hotové papíry,‘‘ oznámil a pokrčil rameny. Takže mám vyhazov jenom, protože se tomu panu šéfíkovi nelíbí, že nejsem jako ostatní.

,,No to snad ne!‘‘ Znovu jsem prohodila rukama na znak, že si snad ze mě dělá srandu. Nadechla jsem se už tak dost vydýchaného vzduchu a usmála se na něj.

,,Jsem zvědavá kde seženete nějakého blbce, co tohle všechno bude dělat. A mimochodem, otevřete si okno. Máte tady strašně vydýchaný vzduch.‘‘ Ladně jsem vyšla z jeho kanceláře nebo-li z koberečku a odešla. Venku byl úžasný vzduch, který se dal konečně pořádně dýchat. Vzala jsem si mobil a zapnula písničky, které jsem si dala do sluchátek. Šla jsem tam kam mě nohy nesli. Trochu foukalo, ale to mě utvrdilo v tom, že si mám bundu konečně zapnout. Kožená bunda mi rýsovala tělo. Ve svých teniskách jsem našlapovala teď už po silnici. Nevnímala jsem kde to jsem. Před pár minutami jsem sešla z chodníku na silnici. Písničky hrát přestali a začal mi vyzvánět mobil. Přijala jsem hovor.

,,Haló?‘‘ řekla jsem stejně, jako pokaždé, když mi někdo volá.

,,Kde jsi?! Panebože! Práce ti skončila a ty jsi měla být dávno doma! Stmívá se!‘‘ křičel na mě do telefonu Harry. Poslední dobou se nějak moc zajímá. Poohlédla jsem po okolí a zjistila, že jsem na silnici a nikde žádný dům. No vlastně až na jednu chatku kousek od silnice.

,,Harry, já nevím kde jsem,‘‘ oznámila jsem skutečnost a modlila, aby věděl kde jsem. V to jsem spíš doufala.

,,Co je okolo?‘‘ Začal se mu třást hlas a určitě i ruce, jako obvykle. Znovu jsem se rozhlédla a oznámila mu taky ten fakt, že je tady nějaká chatka.

,,Padej do tý chatky než tě najde Netvořitel!‘‘ Přikývla jsem i když to nemohl vidět a hovor jsem položila. Přešla jsem z jedné strany silnice na druhou a běžela po poli k obyčejné dřevěné chatce. Když jsem d ní byla blíž a blíž zjistila jsem, že je to menší domek, který je jenom pokrytý dřevem, aby tak vypadal. Přešla jsem ke dveřím a zaťukala. Na dveřích byl nápis ,,Malik‘‘. Pozvedla jsem obočí. Super, takže tady žije chlap, tak to mě švihni. Doufám, že to nebude uchyl. Někdo otevřel dveře a ten někdo mě dost překvapil.

,,Prosím?‘‘ pozvedla obočí polonahá blondýna. Skousla jsem si ret. Tak jsem se asi mýlila, že tady bydlí chlap.

,,Mohla bych dnes u vás přespat? Prosím! Je to otázka života a smrti,‘‘ zaprosila jsem a dala ruce k sobě. Začala se smát a pustila mě dovnitř. Malinká předsíň byla velice útulná. Otočila jsme se zpět na ní.

,,Mockrát děkuji,‘‘ řekla jsem a oddechla si, že už nejsem blízko toho blázna. Ucítila jsem ruce na bocích, jak mě pomalu objímají. Poté jsem v mých uších odrážel hlas.

,,Být tady je otázka života a smrti,‘‘ oznámil mi známý hlas. Rychle jsem se odtáhla od dotyčného a otočila se. Dívala jsem se do tváře toho, který mě už dvakrát vyděsil a pořezal. Neměl na tváři roušku a jak se usmíval jeho tváře se rolovali. Odhalovali tím krásně bílé zuby, kterými se mohl pyšnit, ale jenom kdyby neměl tak ty tváře.