Psychopat [Zayn Malik]

03

,,Bejby, tak si trochu užijeme ne?!‘‘ zvýšil hlas nějaký muž. Polkla jsem. Přede mnou stál nějaký blonďák možná stejně starý nebo mladší. Divila jsem se, proč on tohle dělá.

,,Cože?! Dej ty pracky pryč otrapo!‘‘ Taky jsem na něj zvýšila hlas. Nic nedělal jenom se smál a díval se mi do očí, které nešli moc vidět, protože jsem měla kapucu. Rychle mi ji však sundal. Pozvedl obočí, protože mě viděl. Ano, o mě by kluk nezavadil ani zrezivělé kolo. Párkrát zamrkal jestli se mu to nezdá. Třeba chtěl nějakou hezčí.

,,Jestli chceš jenom čumět jdu,‘‘ oznámila jsem a vyprostila se z jeho sevření. Překvapivě mě pustil. Divila jsem se. Najednou jeho tvář rychle zkameněla. Co se to děje? Z jeho úst se spustila krev, která zbarvila jeho bílé tričko. Je tady. Za jeho zády v uličce stála další postava. Nasucho jsem polkla a moje husí kůže se mi vytvářela po celém těle. Ruce jsem složila podél těla a nebyla schopna jediného pohybu. Krev neproudila do mozku. Přišel ten, kterého jsem se obávala. Netvořitel. Tak jak mu bulvár rád přezdíval. Odhodil tělo blonďáčka pryč a stoupl si přede mě.

,,Mě nikdo kořist brát nebude.‘‘ Přišel tak blízko, jak jenom mohl. Zpříma se mi díval do očí. Ty jeho byli tak tmavé. Takové bez citu. Byl to on. Určitě to byl netvořitel. Jediné, co mě zarazilo bylo, že měl roušku. Moje zvědavost byla celkem divná. Zvedla jsem ruku a snažila se dát jeho roušku dolů, ale on ucukl. Co tam pod tím schovává?

,,Počkej chvilku,‘‘ oznámil mi a znovu se přiblížil ke mně. Nevěděla jsem na co mám čekat. Nechápala jsem ani jednu chvilku co tu stál a že to byla jenom jedna chvilka. Bylo mi děsně divné proč má roušku. Nejsme přece v Japonsku, aby je tady lidé nosili. Třeba si myslí, že jeho oběti můžou mít chřipku nebo podobně.

,,Jsem hezký?‘‘ Přerušil moje přemýšlení jeho hlas. Dívala jsem se mu odhodlaně do očí. Nebyl děsivý, jak jsem si poprvé myslela. Jeho hlas byl plný smutku. Ale jeho oči byli plné nenávisti. Žádný cit.

,,Jak to mám vědět, když ti přes roušku nevidím do tváře?‘‘ zeptala jsem se poněkud nebojácně. Až jsem se sama divila kde se ve mně bere taková odvaha. Stejně mě zabije i kdyby byla ustrašené káčátko.

,,Odvážná,‘‘ poznamenal. Podíval se dolů a zpět do mých očí. Jakoby se pod rouškou usmíval. Chtěla jsem strašně vidět jeho celou tvář. Ukazováčkem pomalu sundala roušku. Všechno bylo, jako ve zpomaleném záběru. Dívala jsem se na jeho prst, jak sundává roušku. Nejdřív jsme uviděla jeho nos. Nejvíc jsem však chtěla vidět jeho rty. Nepřišel mi agresivní ani zlý. Sice jeho oči mluvili opak, ale nemusí být opravdu takový, jak všichni říkají. Přestal se sundáváním roušky svou ruku přemístil na mou tvář.

,,Nejsi dokonalá,‘‘ poznamenal. Začervenala jsem se, protože jsem věděla, že nejsem. Bylo mi trapně. Skenovala jsem ho pohledem, tím mým odpuzujícím pohledem.

,,Jsem hezký?‘‘ znovu se zeptal a já se na něj podívala. Pořád měl jeho dlaň na mojí tváři. Jeho dotek ve mně vzbuzoval divné pocity.

,,Stále jsi si tu roušku nesundal.‘‘ Jeho oči se po mé větě rozšířili. Rychle si jí sundal a já znovu nasucho polkla. Chtěla jsem vyjeknout. Byl poznamenaný. Jeho tváře byli rozřízlé. A mé z mé ,,proříznuté‘‘ pusy vyletěla věta.

,,Panebože kdo ti to udělal?!‘‘ vyjekla jsem a položila dlaň na jeho tvář. On rychle couvl. Nepromluvil už ani slovo. Jenom se na mě divně díval. Jeho rty byli zúžené. Byl snad naštvaný, že jsem se ho dotkla?

,,Jsem hezký?‘‘ zeptal se potřetí a já věděla, co odpovědět.

,,Vypadáš normálně, akorát jsi poznamenaný, jako já,‘‘ řekla jsem potichu, jako bych chtěla, aby mě neslyšel.

,,Jako ty?‘‘ zeptal se. Přikývla jsem na jeho otázku a vyhrnula jsem si rukávy na mikině. Šli vidět všechny ty jizvy.

,,Ty chceš tohle srovnávat s tímhle?‘‘ Gestikuloval směrem k mým jizvám a k jeho ranám na tvářích. Byl naštvaný. Začala jsem mít strach a přestala totálně mluvit. To chtěl. Přišel ke mně blíž a vrazil mi facku. Sjela jsme po zdi k jeho nohám a držela si tvář. Byla to opravdu velká rána.

,,Už nikdy se neopovažuj říct, že jsem poznamenaný!‘‘ vykřikl přes celou ulici. Bylo mu asi jedno, že ho někdo uslyší. Slzy mi začali stékat po tvářích. V něm jsem viděla svou už mrtvou biologickou matku. Přesně tohle dělala. Bila mě a křičela.

,,A co se s tebou vybavuju! Měl bych tě okamžitě zabít! Stejně, jako všechny předtím!‘‘ Pořád křičel a nepřestával. Jeho hlas se nesl k mým uším.

,,Odpověz, když s tebou mluvím!‘‘ Kopl do mě a nechal mě ať spadnu na zem. Kopl do mě asi třikrát. Nemohla jsem unést tu strašnou bolest.

,,Už mě konečně zabij!‘‘ křikla jsem na něj zpět a trochu se zvedla. Ztuhnul. Zmateně se na mě podíval. Asi nečekal, že mu tohle zrovna řeknu. Ani já jsem nečekala, že budu takhle mluvit. Byla jsem sama sebou překvapená. Všechnu sílu jsem dala do toho, aby se zvedla. Otřela jsme si tu trošku krve, co se mi dostala z úst.

,,Zabij mě,‘‘ zopakovala jsem. On stál, jako tvrdé Y. Přišel mě zabít, ale nic nedělá. Že by to nakonec nebyl ten, co netvoří ženy? Rychle popadl mojí ruku a silně mi do ní řízl. Pak se mi podíval z blízka do očí.

,,Ještě se uvidíme.‘‘ Chytl mě za čelo a praštil mi hlavou o zeď.

Tak co si myslíte, že se stane potom? :D Trochu divná otázka, ale zkuste přemýšlet:33

Kdo čte VOTE&KOMENT!:))