Taehyung on ice - Vkook

21.

Když jsem se konečně stačil vyblbnout, byl čas vejít do těch velkých dveří. Taehyung stál za mnou a trpělivě čekal.

Natěšený jako malé dítě jsem napočítal ve své mysli do tří a opatrně vzal za kliku, jako by měla být nějak významná. Hned při otevření mne do nosu udeřila krásná vůně, vůně pohodlí domova a bezpečí.

Vstoupil jsem a málem se zakuckal vlastní slinou. Po obou stranách byly světla a podlaha byla černobíle kostičkovaná. Poté se to táhlo až k velkým sloupcům, jenž na sobě měla erby a různé vytesané věci, až k rozprostřenému schodišti, které bylo z mramoru a po stranách mělo světlo.

Vedlo to nahoru do různých pokojů, které snad již brzy poznám. Místnost byla krásně osvícená těmi světly, které by si jen tak někdo nemohl dovolit a než jsem se stihl porozhlédnout všude kolem, přišly ke mně služebné a svlékly mi můj teplý kabát. Na to jsem nebyl zvyklý ani tam u nás.

„Ony nám budou oblékat i věci?“ Je to asi velmi divné, protože mnozí panovníci jsou na to zvyklí, ale já ne. Naposledy mne oblíkaly když jsem byl malý a od té doby to nesnesu. Je mi to nepříjemné.

„Jen věci na zimu, po ránu tě budu klidně oblékat já, jestli chceš,“ zahihňal se. Jen přes mou mrtvolu.... Protočil jsem oči a vyběhl nahoru po schodech, obdivujíc všechnu tu krásu, a ty zlaté věci!

Nejspíš vypadám jako někdo poddaný, který tohle nikdy nezažil, ale představa, že tohle patří jedině nám dvěma a nikomu jinému, je prostě nádherná. Vyběhl jsem na malý balkónek, odkud jsem sledoval Taeho ze shora. „Tae! Chytíš mě?!“ Byl jsem hrozně šťastný, v tuto chvíli až moc dětinský, ale bylo mi to jedno.

Každý potřebuje být čas od času dětinský nebo ne?

„Kookie, nemáme čas na takové blbosti, jako hrát tyto stupidní hry, vždyť už ses vyběhal venku,“ mluvil až moc dospěle, ale na tváři mu hrál úsměv a měl nutkání se rozběhnout a hrát podle něj tuto 'stupidní' hru se mnou.

Celou dobu jsem se smál jako naprostý idiot, ale ten démon šel pořád ke mně, chtěl jsem utéct, ale jako by mne nohy neposlechly a zůstal jsem stát přimražený u stěny. Notak Jungkooku, uteč.

V tu chvíli mne opustil úsměv z tváře a hlasitě jsem polkl. Stále se přibližoval velmi pomalými a táhlými kroky, někdo, kdokoliv, dostaňte mne z této situace.

Jeden krok.... Druhý krok... Třetí kro-

„Mám tě, prohrál jsi,“

„Tae-“ začal mě líbat, pomalu a něžně. Svou rukou si mne chytil kolem pasu a přitáhl si mne k sobě blíže. Kdyby chtěl kdokoliv mezi nás projít, neměl by šanci, ani tu nejmenší.

Nepotřebovali jsme dravé líbání jako o život, přeci jen, únava z cesty se začala projevovat na povrch. Dával do toho vášeň a lásku spojenou s kouskem lenivosti. Počkat...

Lásku?

To mi připomíná, co k němu vlastně cítím? Stará se o mne hezky, je milý, hodný a vypadá jako andílek, jeho smích je nádherný a jsem si jist, že bych o něm mohl psát dlouhé básně až do půlnoci. Oh, málem bych zapomněl napsat poznámky do mého deníku. Mé přemýšlení o citech k němu bylo tatam, nové myšlenky se draly ven.

Odtáhl se.

„Měl bych ti to tady ukázat, mazlit se můžeme potom, jestli chceš,“ ten jeho zářivý úsměv. Roztékám se...

~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby

Luv ya all (♥ω♥*)(♥ω♥*)