Taehyung on ice - Vkook

27.

Procházel jsem všemi dveřmi ve snaze najít jeho pracovnu. S námahou jsem zjistil, že tady máme více pokojů než v mém bývalém zámku. Nebo se mi to zdá? Nebudu lhát, trošku mne to vyděsilo, nejspíš proto, že jsme tu my dva a služebných tu není tolik, všechny pokoje by nezaplnily. Tím mne napadá další otázka, kolik potomků chce vlastně mít. Doufám že né tolik, kolik je tady pokojů, neuhlídaly by to ani chůvy.

„Taehyungu?“ špitnul jsem do prázdné chodby. Všude bylo mrtvo, na to jsem nebyl zvyklý. Možná jsem trošičku dotěrný, nevydržím bez něj pár hodin, ale nemám rád velkou samotu, užírá mne to. Žádná odezva, nikde nikdo. Rozhodl jsem se jít dále po červeném koberci, s myšlenkou že to tady musí být.

Šel slyšet jen klapot mých bot. Zabočil jsem doprava, kde byla další veliká chodba. Připadám si jako v bludišti... Pomyslil jsem si. Přidal jsem do kroku, skoro jsem běžel a míjel všechny dveře letmým pohledem, bylo mi jasné, že to byly jen a jen další bezvýznamné místnosti. Zvuk dveří, postava na konci chodby v bílém, otáčejíc se na mne s pohledem, ze kterého bych málem omdlel.

„Taehyung- ah!“ Řekl jsem více nadšeněji, než jsem plánoval. „Hledal jsem tě snad všude!“ Doběhl jsem k němu.

„Musel jsem si vyřídit určité záležitosti, nezapomeň že i já mám spoustu věcí na práci.“

„Omlouvám se, už se to nestane. Jen je tu takové mrtvo,“ sklopil jsem pohled a zadíval se na své hnědé blýskavé boty, v tu chvíli byly to nejzajímavější co znám.

„A co bych s tím měl dělat? Mám ti pořídit spoustu uštěkaných štěňat nebo adoptovat ukřičené děti?“ Pobaveně pravil. Co mu zase přelétlo přes nos?

Chtěl bych se jít podívat do města,“ navázal jsem oční kontakt.

„Tam tě nepustím,“ řekl ledabyle.

„Pročpak ne?“ Zaskočil mne.

„Lidé tam dole jsou prolhaní, zbabělí a mohli by ti ublížit, nemám to zapotřebí.“

„A kdyby jsi jel se mnou?“

„V žádném případě, je to moc rizikové, můžou mít různé nákazy.“

„Proč s tím nic neděláte?!“

„Jungkooku, nepleť se do něčeho, o čem nevíš nic. Je tam spousta specializovaných doktorů, snažíc se najít lék a vyléčit je, ale zatím neúspěšně.“

Žasl jsem, chci jim pomoct. Tak proč tady stojíme daleko od nich, zatímco tam všichni umírají pomalou smrtí?

„Chci jim pomoct!“

„Nikam tě nepustím, nesnaž se o to. Těm lidem bez léku nejde pomoct.“

„Ale-“ prudká bolest v břichu a pocit, že má snídaně se dere ven. Pocit na zvracení. Panika. Potřebuji nejbližší koupelnu, teď hned. 

„Tae, zvracet,“ zamumlal jsem v rychlosti a on pochopil. Chytl mne za ruku a utíkal do nejbližší koupelny. Snažil jsem se to co nejvíce zadržet, abych neposkvrnil nic jiného.

Naštěstí koupelna byla blízko. Rychle jsem tam vpadl a sklonil se před mísu. Koupelna byla v nefritové barvě s hnědým vybavením. Taehyung zavřel dveře a utíkal ke mne. Začalo to ze mne padat, všechna má snídaně skončila v útrobách. Co bylo ještě horší, byl tu se mnou Tae.

„Nechci abys mne viděl takhle,“ zamumlal jsem vymožen čekajíc jestli ještě něco vyzvracím. Přidržoval mi vlasy, přestože to nebylo nijak nutné.

„To je v pořádku, jen to ze sebe dostaň,“ mluvil na mne klidným hlasem, který se nevyrovnával tomu, když mi zakázal můj požadavek jestli bych mohl do města.

„Vyřídím si to s tím, kdo to připravoval.“ Vypadalo to, že už jsem vyzvracel vše, co jsem mohl.

„Ne, nedělej to, jen mi něco nesedlo.“ Vstal jsem a v umyvadle si vypláchl a umyl pusu. Byl jsem celý pobledlý.

„Musím to udělat, nikdy nevíš kdo ti může ublížit. Zavolám doktora a půjdeš si lehnout,“ Chytil mne kolem pasu a vyšel se mnou pomalým krokem z koupelny směrem do naší ložnice.

Nejspíše se mi udělalo jen nevolno.

~~~~~~~~~~
Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Btw. Taky vám poslední dobou blbne wattpad nebo je to mnou? ಠ_ಠ Kapitoly se mi nechcou publikovat. ಠ_ಠ

Luv ya all. (♥ω♥*)(♥ω♥*)(｡♥‿♥｡)( ˘ ³˘)♥