Taehyung on ice - Vkook

129.

„No ne, snad mne šálí zrak, nebo k nám právě běží malý Taehyung?!" Zděsil se Jin při pohledu na Taehyuna, který už od rána nešikovně pobíhal a padal všude kde mohl, ačkoliv sám nevěděl, kam vlastně jede. Těžko říct, jestli jsem neměl sílu ho pro tentokrát kontrolovat nebo jsem mu chtěl zkrátka dát více volnosti. Služebnictvo za námi táhlo těžká zavazadla a já se jen s lehce unaveným úsměvem koukal na Taehyuna. Někdy jsem více unaven z nic nedělání... 

„Ten vyrostl!" Hyo lehce nadzvedla její šaty, aby se mohla lépe pohybovat a utíkala k němu s otevřenou náručí. Její vřelé objetí přijal s radostí, poté sebou drcnul na zem. Stále ještě nechodil tak dobře, aby nespadl. Byl jsem lehce pohoršen, jelikož z mé náručí se vždy nejraději dere pryč a zkontroloval, jestli po tom malém pádu nebrečí. Naopak se usmíval, jelikož měl Hyo po boku. Koutkem oka jsem zahlédl i Jimina s Yoongim, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, co tady Yoongi dělá. Možná že přijeli na urovnávací pobyt pro problematické vztahy? Nesnaž se být vtipný Jungkooku, nejde ti to....

Opravdu jsem si myslel, že tato dovolená bude relaxační a já hodím všechny věci okolo alespoň na chvilku stranou. I když by se mohlo zdát, že vlastně nic vysilujícího nedělám, nedělat nic je někdy mnohem vyčerpávající než se namáhat. Kdyby se tu neobjevila jedna specifická osoba. Byly tedy dvě, avšak jen jednoho jsem rozpoznal velmi dobře... Dalo by se říct, že mi jediný pohled na něj zničil celý den. Yuta... Ano, ten, který mi tehda zničil celý večer a náhle poté ho málem Tae ubil k smrti. Nevěděl jsem, jestli byl muž stojící vedle něj jeho manžel nebo snad bratr.

Cítil jsem jeho pohled. Tak teď už o mne ví. V očích se mu mihla jiskra a já se ji značně lekl. Myslel jsem, že po tom incidentu ho nikdy neuvidím a on nepomyslí na něco takového znovu. Zmýlil jsem se. Natiskl jsem se k Taemu co nejvíce a on se na mne vřele usmál, dokud nezaregistroval můj starostlivý pohled.

„Děje se něco?“ Přemístil jsem pohled z něj na Yutu aby mu došlo, proč tak panikařím. Oči se mu zalily nenávistí jediným pohledem. Majetnicky si mne přitáhl ještě blíže, pokud to je teda vůbec možné a jako by se nic nedělo jsme došli k Jinovi.

Po zdlouhavých rodinných pozdravech mi Tae ukázal pokoj s o mnohem větší kolébkou pro Taehyuna než máme. Ano, to byla první a jediná věc, která mne při vstupu napadla.

„Opravdu bychom mu měli sehnat novou,“ konstatoval jsem. Taehyung mi na to jen přikývl a Taehyun jen zamžoural. Jeho kolébka ho nejspíš nezajímala tak jako naše postel. Byla velká, s nadýchaným povlečením a polštářemi, stěny vybledlé, avšak posety zlatem, aby snad tento pokoj nedával dojem chudoby. Pár křesel a jedno zrcadlo. A samozřejmě mohutný lustr nade mnou. Když jsem se pokochal vzhledem pokoje, opět jsem si vzpomněl, že je tady... A že se nejspíše o něco pokusí.

„Bojím se ho,“ vydechl jsem a sedl si na postel. Tae si přede mne klekl a propletl naše prsty.

„Tehda jsme mu to myslím vyjasnili ne? Musíš si dávat pozor. A budu si tě hlídat, ačkoliv to tak moc nenávidíš.“ Usmál jsem se a drcl ho do hrudi. Taehyun se nám tam válel v posteli, takže to nyní vypadalo jako kdyby bylo ráno a my teprve vstali. Tohle dítě nemá žádné vychování.

„Taehyune! Tohle se nedělá. Líbilo by se tobě, kdybych se ti válel v kolébce, hm? Teď to budou muset služebny znovu ustlat.“ Zvýšil jsem hlas. Nebyl na to moc zvyklý. Já sám jsem vždy hleděl na to, jak moc roztomile při všem vypadá, místo toho abych mu ukázal co se má dělat a co ne. I Taehyung byl trošku zaskočen, ale raději nic neříkal.

Rozhodně z něho nechci mít Taehyunga číslo dvě v dětství, kdy k služebným neměl alespoň kapku úcty. Můžeme prosím pominout fakt, že jsem je jednou zneúctil taky s jeho pomocí?

~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Po sto letech je tady další kapitola. Vůbec jsem neměla žádnou chuť psát Taehyung on ice a nejspíše se stane, že ji zase nebudu mít. :( Tak snad se mi podaří něco napsat.

Luv ya all košišty mé. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥