Taehyung on ice - Vkook

107.

„Byl jsem jen zvědav,“ podepřel jsem si bradu, zatímco mne Tae vyslýchal a díval se mi do očí, jako kdybych mu snad něco tajil. Seděli jsme v salónku na hedvábných židlích.

„To jsi byl vždy, ale nikdy jsi tak daleko nezakročil.“

„Tak teď ano,“ mykl jsem rameny. Choval jsem se drze a moc dobře si to uvědomoval. Možná že jsem ho tím ještě více štval, kam se poděl ten plačící Jungkook? Někam daleko. Už jsem nebyl traumatizován tím, že jsem málem zemřel, nýbrž měl chuť vkradnout se tam znovu.

„Jungkooku nemluv na mne tím drzým tónem... Neposloucháš a děláš si co chceš,“ frustrovaně si povzdychl. Držel své nervy na uzdě.

„Já nejsem tvůj pes,“ zvýšil jsem hlas. Nic to s ním neudělalo. Uvnitř to v něm mohlo vzplanout vztekem, ale stále mne obdarovával přísným pohledem.

„Ne, ale jsi můj manžel, musím tě ochránit před těmi tam venku, rozumíš? Tím, že utečeš, mi to moc neulehčíš.“

„Nepotřebuji, aby mne někdo chránil, ochráním se sám,“ třískl jsem do stolu.

„Stráže...“ znaveně si mnul kořen nosu, „odveďte ho do pokoje a zamkněte dveře.“ Tak to tedy ne. Tato situace se mi přestávala líbit, to nemůže! Nemůže mne nikam zavřít, mám taky svá práva! Křičel jsem na něj, mezitím co mne odváděli pryč. Jak si tohle vůbec dovolí?!

„Promiň Jungkookie, ale tohle jsi přehnal.“ Naposled jsem viděl jeho pohled, než zabouchli dveře a odvedli mne nahoru. Chvíli jsem se vztekal, snažil se jim vysmeknout, utéct někam, ale byli moc silní, ty slabé pěstičky které jsem jim dával pro ně byly jako slabé štípnutí. Zahodili mne tam jako kus psa a zamkli na dva západy. Já mu dám... Nic jsem nepřehnal, dokáží se o sebe postarat, vím to. Nepotřebuji nikoho, aby mne hlídal, kontroloval mi život, bránil mi v tom, co chci dělat a nechal mne stěží dýchat uvnitř. Nejsem Taehyun, ani Yeontan. Kde je vlastně Yeontan?

Nakonec se ukázalo, že byl ve svém pelíšku u nás v ložnici... Nebo smím teď říkat u mne v ložnici? Nedokáži si představit být s Taehyungem celý život, vždyť už teď jsem na pokraji zhroucení mé svobody. Měl jsem neuvěřitelný vztek a choval jsem ho v sobě. Dopadl jsem svíraje Yeontana v náruči, jelikož ten jediný mi dodával pocit klidu díky jeho hebkému kožíšku.

Mezitím si naplánoval Taehyun ve své hlavě, že uteče chůvě a půjde najít jeho vratkou chůzí tatínka nebo maminku, jelikož chtěl objetí, bezpečí a teplo jeho rodičů. Už takto malý byl vychytralý a když chůva omylem propadla spánku, zázračne se vyloudil z provizorní postýlky pryč.

'Ještě že jsem tak neodolatelně krásný a hubený,'  pomyslel si arogantně ve své malé mysli, ačkoliv nedokázal tato slova říct nahlas. Bloudil všude možně, jelikož to tady neznal úplně, všechnu práci za něj přebírala maminka, která ho tahala všude a najednou si musí odvoz z jednoho místa na druhé zařídit sám?! Jak absurdní. Už měl nutkání se vztekat, ale stejně by mu to k ničemu nebylo, jelikož by nemohl nikoho naštvat ani podráždit.

„Mama,“ řekl, když se po čtyřech záhadným způsobem doplazil do salónku za Taehyungem. Ten byl překvapen co tu vůbec dělá a jak se sem dostal.

„Panebože, ještě ty začínej. Měly tě hlídat chůvy,“ vzal ho do náruče. Jako by toho dnes nebylo málo. Neměl ani chuť nikoho popravit, dnes byl výjimečný den. Taetae vytvořil na tváří zlomyslný úškleb který značil, že něco provedl. Tím ho měl Taehyung prokouknutého a tak trošku mu to i zlepšilo den.

„Ty jeden! Ty jsi utekl, viď?“ cvrnkl ho do nosu. Byl znepokojen, že utekl jako Jungkook ale zároveň rád, že provokuje služebné jako to kdysi dělával i on.

~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥