Taehyung on ice - Vkook

71.

Všechno mne bolelo, obzvlášť můj zadeček a ruka, na které byly stále stejně vyřezané iniciály, což mi dalo vzpomínku na včerejší noc a nahnalo slzy do očí. Jak mne mohl takto zneužít? Vlastně, zneužil mne jen z poloviny, protože ta první část se mi líbila, poté, jako by mu úplně přeskočilo. To vše jen proto, že jsem ho chtěl pozlobit. Postel byla čistá, já byl víceméně čistý, ale má duše silně pošpiněná od popelu, mé tělo ani nemluvě. Vypadalo to, jako by se nic nestalo, žádné sadistické věci. Obzvláště můj zrak si musel přivyknout na ranní světlo, protože jsem ho nepoužil téměř celou noc. O to byly následky horší.

„Jungkookie?" zavřely se za ním dveře. Můj tep se rapidně zrychlil, měl jsem z něj doslovně trauma a v jeho tváři si teď vzpomněl jen na to špatné.

„Ne, ne, ne, ne," posouval jsem se po posteli dále a dále, až jsem narazil na polštáře. „Neubližuj mi!" s hlasitým výjekem jsem dal ruce před sebe na svou obranu a čekal, jestli mne uhodí. Nic... Nic se nedělo, ani jsem nevěděl, jestli tady stále je. Rukama jsem se opatrně koukl přes malou škvírku. Přimrzle stál. Opatrně jsem si svou zábranu sundal z očí a koukal na něj, jako on na mne.  Popošel o kousíček ke mne a já se polekal, on z mé reakce zřejmě taky. Muselo to vypadat i přes tuto strašlivou situaci velmi vtipně, jak se bojíme jeden druhého, na druhou stranu, celé se to pokazilo. Sklonil se do podřepu a v jeho očích se mihly slzičky. Nikdy ve svém mladém životě si nevzpomínám, že by se rozplakal. Nebo mám špatnou paměť? I přes mé ucuknutí mi vzal tu osudnou poskvrněnou ruku, zhrozil se, hodně. Traumatizovaně se na ni díval, až mu bez povšimnutí stekla slza dolů. Přidala se druhá, třetí, čtvrtá, až se úplně sesypal v zármutku z toho, co vlastně udělal. On sám si to ani neuvědomoval.  Rozplakal se a všechny jeho slzičky dopadaly na mou ruku. Lítostivě jsem na něj hleděl, bylo vidět, že mu to je líto, že by to nejradši vrátil zpět a takovou blbost neudělal. 

„Jsem takový idiot... Odpusť mi," přes vzlyky mumlal, až za malou chvíli nemohl popadnout dech. 

„Miláčku, nevím, jestli to bude tak jednoduché," setřel jsem si neposednou slzu i já. „Budeš si mne muset získat zpět... Ani nevíš, nedokážeš si představit, jak to bolelo. Připadám si jako kus hadru." se staženými koleny k sobě jsem se klepal. Chtěl něco udělat, obejmout mne, utěšit, říkat, jak bude všechno v pořádku, ale já mu to nedovolil. Bál bych se ho ještě více. To mu hodilo kudlu do zad ještě větší, velmi zpytoval své svědomí. S rudýma očima od pláče se vyklepaně odtáhl, s posledním pohlazením mé ruky a se slovy: „Omluv mne," odešel co nejrychleji pryč a střetl se s chůvou, jež mi donesla Taehyuna. Vykulila oči, nedokázala určit, co se mezi námi stalo, oba jsme vypadali zničeně. A radši se ani neptala, jen mi ho podala do rukou a zmizela nápodobně jako Taehyung. 

Nejhorší věc na tom byla, že já už se nedokázal ani na toho Taehyuna pořádně podívat. Byl mu tak moc podobný, každým dnem, kdy rychleji rostl. Vždyť za nemalou chvíli ho budu muset učit chodit a mluvit, tak rychle to utíkalo. S omluvným pláčem jsem ho položil do kolébky, nedokázal jsem se na něj dívat, co jen jsem to za rodiče... Potřebuji se z toho dostat.

Byl jsem z toho mimo, ze všeho. 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické chyby. 

Luv ya all. ♥‿♥ ♥‿♥