133.

797 69 8
                                    


„Jak to myslíš, že jsi ho stále ještě nenašel? To jsi tak neschopný, najít svého vlastního syna?!“ křičel jsem po Taehyungovi jako pominutý. Nálada se mi měnila jedna po druhé. V jednu chvilku jsem plakal, poté se vztekal.

„Když jsi tak chytrý, jdi si ho najít sám!“ procedil Taehyung. Oba dva jsme stáli naproti sobě v ložnici. Začal jsem si masírovat spánky na hlavě a křečovitě zavřel oči. Vše se jen hroutí... Tae si povzdychl a jemně mne obejmul, jako by se bál, že po něm opět vyjedu a vyliji si na něj můj vztek. Zaryl jsem mu tvář do hrudi. Nehodlal jsem se rozbrečet, neměl jsem už ani ty slzy v očích. V jeho náruči jsem se trošku uklidnil.

„Vlastně... ti potřebuji něco říct,“ přemístil jsem pohled na něj. Začal býti nervózní, „někdo nám poslal dopis.“

„Kdo?“ mé zorničky se zúžily

„Nevím, nepsal to žádný panovík, s největší pravděpodobní to přišlo z toho malého města. Sám se stále divím, jak se vůbec mohli naučit psát.“

„O co v tom dopise jde?!“ můj hlas se zvedal nedočkavostí.

„Jungkookie...“ odmlčel se na malou chvilku, „mají ho.“

„Ne... ne, ne, ne, ne,“ situace se náhle zdála ještě více nebezpečnější, co když už je dávno mrtev? Když jsem se tam tehda ze zvědavosti podíval, riskoval jsem můj život. Nebýt Taehyunga, zabili by mne.

„Klid, dali nám dohodu. Chtějí lék na leukémii za Taehyuna. Prohledám celé město a nechám všechny popravit,“ vše mi to najednou došlo. Podíval jsem se Taehyungovi s nenávistí do očí. Proč jsem tehda nic nedělal...

„A víš ty co? Vše to je vlastně tvá chyba. Kdybys tehda zakročil, nemuseli bychom tady stát, hádat se a zabíjet nevinné životy, mezitím co tam kdo ví co dělají s Taehyunem. Moc dobře jsi to věděl. Věděl jsi, že dříve nebo později budou chtít pomstu, už když se dostali před naše hradby a snažili se je přelézt, docházelo ti to, ale nic jsi s tím nedělal. Jediné co tě kdy zajímalo jsem byl já a Taehyun. Oh ano, velice hezké, jak moc na nás myslíš, ale to bohužel nestačí. Jsi král a ten nemá povinnost zajistit rodinu, ale celé království. Jsou nemocní, Taehyungu a ty s tím nic neděláš.“ mlčel. Věděl, že mám pravdu, možná toho litoval, ale teď nezbývalo nic jiného, než jim vyhovět.

„Co chceš dělat?“ zeptal se nejistě.

„Vynaleznout lék. To je vlastně to, co celá ta léta chtějí, viď?“

„Jak víš že-“

„Četl jsem knihy... o leukémii. Ty jsi mne s tím vždy odbyl a nehodlal o tom mluvit, ale s tím je konec. Pomůžeme jim všem. Nebaví mne kolem toho města projíždět se strachem a dívat se, jak se klaní našim koním,“ nečekal jsem na jeho reakci a rychlým krokem přešel ke dveřím, které jsem poté s hlasitým třísknutím zavřel.

Pravda byla, že jsem ani nevěděl, kde tu medicínu vynalézt.

~~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby.

Nevěřím, že to říkám, ale tahle povídka se bohužel nebo možná bohudík blíží ke konci. :'D

Luv ya all košišty. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥

Taehyung on ice - VkookWhere stories live. Discover now