Transformers: Tajemství minulosti

Kapitola 10.

Gadget:

Následujících několik orbitálních cyklů jsme všichni prožili v podivném transu. Mistr se stále neprobral a na nás padal stín obav a nervozity. Přesto jsme trénovali dál. Stormii jsme naučili to, co už jsme uměli a občas jsme si zkusili některé chvaty i s železnými tyčemi.

Vlastně by se našla jedna pozitivní věc na celé této nešťastné situaci a to, že kvůli Mistrově nepřítomnosti jsme si museli vystačit pokud možno sami, což nás ještě více sblížilo.

A pak, zrovna na Den Prajiskry - cybertronský svátek slavený na počest Primuse a jeho oběti, z níž vzešli všichni Transformeři - nás někdy po poledni od příprav na oslavu vyrušil Skyree.

"Máte se okamžitě dostavit na operační sál. Všichni," vzkázal a opět zmizel.

Překvapeně jsme se po sobě podívali.

"Myslíte..." zašeptala Stormia.

"Nemyslet. Jít to zjistit," přikázal Jetfire a rozběhl se ven, s Jetstormem po boku. My ostatní je v těsném závěsu následovali.

Za pár kliků jsme stáli před dveřmi operačního sálu. Zpoza nich se ozývaly hlasy, leč nebylo jim rozumět. Jeden rozhodně patřil Sparksaverovi, ale ten druhý jsem nebyla schopna k nikomu přiřadit.

Stormy lehce zaklepala.

"Dále," ozvalo se, načež se dveře otevřely. Vstoupili jsme.

Zraky všech okamžitě spočinuly na Undertakerovi, který už se skutečně probral.

"Mistře..." zašeptala jsem se značnou úlevou. Jemně se usmál a lehce přikývnul, jako by chtěl naznačit, že už je vše v pořádku.

"Vy jste v pořádku!" vyjekla nadšeně dvojčata.

Mistrů v úsměv poněkud povadl. "Téměř," zamumlal. Jeho hlas zněl ale jinak, tak nějak rozbitě a zvláštně.

Překvakeně jsem nadzvedla obočí. "Váš hlas..."

"Jed mu poškodil hlasový modul," vysvětlil medik. "Je vůbec zázrak, že žije, natož že může mluvit..."

Měla jsem radost, že je Mistr v pořádku, ale jeho krásného hlasu mi bylo líto.

"Je tu nějaká šance, že se to časem spraví?" zeptala jsem se a neubránil a se zklamanému tónu.

"Šance tu jistě je, ale vážně nevím, jak velká," odpověděl mi medik.

"Gadget, ty snad nemáš radost, že Mistr vůbec žije?" podívala se na mě udiveně Darkrose.

"Jistě že mám... Já jen, ech... Omlouvám se..." nevěděla jsem, co na to říct. Připadala jsem si... podivně, v takové smutné nenáladě. "Omlouvám se," vyhrkla jsem znova a rozeběhla se pryč.

Doběhla jsem na střechu ubytovny - ideální místo, kde se dají srovnat myšlenky. Posadila jsem se ke kraji, přitáhla si nohy k sobě a bradu jsem si položila na kolenní klouby.

Vzpomněla jsem si na sen, jež se mi zdál druhou noc od toho útoku.

*****

Byla jsem s Undertakerem v nějakém mě neznámém městě. Procházeli jsme rušnou hlavní třídou a o něčem se bavili.