Transformers: Tajemství minulosti

Kapitola 26.

Hot Rod:

Gadget odešla z Arény a já měl sto chutí se jít někam zahrabat. To ale trvalo jen zlomek nanokliku. Pak se mi opět vrátilo nějaké sebeovládání a důstojnost. Podíval jsem se na Mistra. Jeho výraz byl jako obvykle naprosto nečitelný. Pokynul mi, ať začnu mluvit.

Tak jsem tedy začal. S veškerým vypětím své vůle, protože mi přišlo neskutečně trapné o tom mluvit.

A Mistr to věděl. Musel to na mně poznat okamžitě.

Prvně jsem okecával zjevné věci, jako třeba, jak to v průběhu několika posledních dekacyklů vypadalo.

Mistr mě trpělivě poslouchal a nevyrušoval. A onen okamžik potupy se nezadržitelně blížil.

Odmlčel jsem se a doufal, že Mistr už si domyslí, k čemu to celé směřuje. Primusžel, to bych mohl úpně stejně doufat, že se tu objeví nějaký Prime a zchrání mě.

"No.. A tak, teda.." koktal jsem pak a stále doufal. Hlavou mi najednou probleskla Mistrova věta, že když už něco dělám, tak trochu sebevědomě. Mistr se na mě mile usmál. "Ano, Hot Rode?"

"No, tak trochu žárlím," vyklopil jsem konečně a nepřipadal si o nic víc hůř ani líp, jako kdybych prohrál a vyhrál závod zároveň.

"A?"

"A?" Nechápal jsem.

"Co s tím holdáš dělat?"

Nadechoval jsem se k protestům, že by taky mohl ocenit, že jsem se vůbec vzchopil to vyslovit nahlas, a ne po mně hned chtít řešení. Naštěstí jsem v tu chvíli měl tolik rozumu, že jsem si všechny připravované poznámky odpustil. Vlastně vůbec nevím, jaké emoce v něm můj zájem o Gadget vyvolává, a nebylo by nejlepší ho teď rozčilovat, napadlo mě.

"Nevím," přiznal jsem po pravdě svoji bezradnost. "Myslím, že jsem to dnes trochu přehnal. To, co jsem řekl bylo špatné. Omlouvám se Vám. A půjdu se omluvit i Gad. Nechci ji nutit nebo tak něco, tím by to bylo jen horší. Hádám, že se s tím budu muset sám nějak poprat."

"Vím, jak ti je. Věř mi, že ať už se Gadget rozhodne jakkoli, nechám to plně na ní. Také ji nechci nutit."

"Já vím, že ne. Ale myslím, že už se rozhodla. Pro Vás."

Mistr se trochu pousmál. "Možná to vyzní v této situaci zvláštně, leč věz, že když tě to bude jakkoli trápit, můžeš přijít."

Povytáhl jsem obočí a přemýšlel, jestli si ze mě teď Mistr dělá legraci, nebo to mylsí vážně. Vlastně ani jedno, došlo mi.

"To má být další zkouška?"

"Když myslíš. V čem tedy spočívá?"

"Proč byste mi, u všech Primů, nabízel, abych se s Vámi najednou začal kamarádíčkovat?! Mohlo by to být pro Váš lepší pocit, abyste neměl výčitky svědomí.
Ale protože Vás už tady v tom znám, byla to jen další zkouška. K něčemu takovému byste se jinak neponížil, hlavně pro to, že do takových sfér Vaše myšlení vůbec nespadá."

Mistr mi možná podruhé co jsem tady věnoval upřímný úsměv. "Největší odměna učitele, když vidí své žáky, jak přeci jen něco z jeho výuky pochopili. Největší odměna pro mě, chápete většinu."

"Takže jsem měl pravdu?"

"Ano. Ovšem z části jsem to myslel vážně."

Spodní čelist jsem pomalu sbíral někde na zemi. "Vážně? Proč?"