trade with vinyls: joseph mazzello

eleventh

,,Hele Gwile? Co si myslíš o tejhlech nudlích?"

Bylo okolo jedenácté a všichni seděli v malém bistru, které bylo otevřené nonstop. Na to kolik bylo hodin měli všichni až moc energie a ani jeden z nich moc nepobíral, jak se tu vlastně vzali. Z Gold&Gold odcházeli v devět a loučili se. Najednou někoho (Josepha) napadlo, že by jim prospěla ještě menší procházka a všichni s tím někým (s Josephem) souhlasili. Už v sobě měli nějaký ten alkohol a proto jim to přišlo, jako báječný nápad. V poslední době hrál alkohol v Oliviině životě velkou roli – díky němu se přihodili události, které by se bez něj nestali. I tahle procházka by se neudála, což by některé z této nové aliance ani nemrzelo. Třeba Lane, která koketovala s Peterem a u toho se jí zamotal jak jazyk, tak i nohy. Jinak, než pádem na tvrdou zem to nemohlo skončit. A taky že neskončilo. Dopadla na zadek a jako bonus hned k Benovým nohám. Společně jí však pomohli nalézt ztracenou rovnováhu a výlet mohl vesele pokračovat. Jupijajej.

Toulali se po londýnských ulicích, přecházeli přes malé parčíky a fotili si šílená selfíčka, které bez rozmyslu umisťovali na sociální sítě. Neustále se něco dělo nebo někdo mluvil, takže žádná trapná situace či ticho nepřicházelo v úvahu. Vlastně ano, ticho jednou nastalo, nebylo však trapné ani nepříjemné – Joseph byl tak moc zabraný do vypravování nějaké vtipné historky, až si nevšiml, že mu v cestě stojí sloup, do kterého samozřejmě narazil. To byl ten krátký moment ticha, které přerušili nadávky vycházející z Joeových úst a smích zbytku skupinky. Ten večer byl plný zranění – ať pády na zem nebo perdy do hlav, všechno bolelo.

Nad trasou, kterou se vydali, nějak moc nepřemýšleli – asi jako nad vším za tenhle večer –, takže se nebylo čemu divit, že se Gwil začal ptát Siri, kde to vlastně jsou. Siri mu bohužel neporozuměla a proto se s ní začal hádat. Ne, nedělám si srandu. Gwilym Lee se hádal s umělou inteligencí, která vám sotva vyhledá písničku, kterou už půl roku posloucháte na vaší oblíbené rádiové stanici a zaboha si nemůžete vzpomenout na jméno. Bylo to vtipné, opravdu bylo, ale jen do té doby, než se mu málem povedlo mobil z rozhořčenosti omlátit o zem. To už musela zasáhnout rozesmátá dvojce, tvořená z jednoho Josepha a jednoho Benjamina (,,Neříkej mi BENJAMIN!"), kteří mu telefon vzali a začali ho uklidňovat.

S racionálnějším řešením přišel Peter, který navrhl kouknout se na značky, kterých tu bylo všude plno. ,,Jak geniální," pronesla Olivia, „a to to nikoho nemohlo napadnou dřív?"

,,No, zřejmě ne."

,,Gwile, už buď zticha prosimtě."

,,Pardon!"

Pomocí značek, vůně čínského jídla a trochu těch Google map, se dostali na místo, ve kterém právě teď stáli a vybírali si ze všech těch mastných a sytých jídel. Bylo to doopravdy velké dilema vybrat si mezi tím vším něco, co by okamžitě nevyvrátili zpátky nebo jim to nevypálilo všechny nemoce, rakovinotvorné buňky a nezpůsobilo zástavu srdce. Alespoň Olivii to dnes stačilo. Všichni tedy nakonec dali na klasiku: smažené nudle s restovanou zeleninou a kusy kuřecího masa – museli se však ujistit, že opravdu neobsahují nic pálivého. S plastovým táckem v ruce první a s kolou v ruce druhé se posadili do velkého boxu. Seděli podobně, jako předtím v G&G – Ben naproti Lane, Peter naproti Gwilovi a Joe s Olivií u sebe. Tentokrát však neměli tak moc prostoru. I když to byl velký box, nebyl dostatečné velký na všech šest dospělých lidí, a proto byli namáčknutí na sebe. Nikoho to však netížilo.

,,A i tohle je lepší, než nějaký drahý veganský rizoto," prohlásila Lane a do pusy si narvala další velký kus nudlí, který zapila kolou.

,,Kolik jídla se do tý holky ještě vejde?" šeptl Joe k Olivii, která si hrála s podtácky. Josephovo šeptnutí nebylo tak úplně tiché, jak plánoval, proto ho všichni slyšeli a zasmáli se. Lane jen pokrčila rameny a spokojeně se ládovala dál.

,,Dej si pozor ať to nesníš i s táckem," drkla do ní Liv a nad jejím hltáním už jen protočila očima. Z dálky vám Lane mohla přijít jako elegantní, mladá, držícídietu žena, avšak opak byl pravdou. V tuhle chvíli jste jí mohli zahlédnout v tom pravém světle, jak se říká.

➫

Stáli na parkovišti vyhrazeném pro zákazníky, kteří pojedli v noblesním restaurantu a už po druhé za tento večer se loučili. Cesta z bistra probíhala jinak, než cesta tam – na všechny padala únava, bolest noh, hlavy a na některé i bolest kostrče. Opět museli na pomoc zavolat Google mapy, aby se vůbec z toho místa dostali a ty je poslali po trase blízké hlavní silnici, takže jim cesta nezabrala tak moc dlouhou dobu, kterou šli předtím.

Měli štěstí, že parkoviště není na styl těch parkovišť, které jsou obehnané zdí pomalu větší než samotná budova restaurantu, u vjezdu a výjezdu mají závory a u nich automaty, které z vás vytáhnou akorát tak dalších deset liber na hodinu, jinak by se ještě dnes domů zřejmě nedostali.

Joseph se od té chvíle, co se zvedli z těch studených kamenných schodů, snažil s Olivií ještě jednou promluvit pouze mezi čtyřma očima a čtyřma ušima, což bylo kvůli ostatním odposlouchatelům naprosto nemožné. Vždy, když se k ní přiřítil a chtěl s ní mluvit, přidal se k nim alespoň jeden člen ze spolku a po soukromém rozhovoru se slehla zem. Teď tu však stáli sami, trochu dál od ostatních a on se rozhodl využít situace.

,,Jak sis užila procházku?" zeptal se a stejně jako ona se opřel o auto.

,,Oh, byla opravdu úžasná," odpověděla a trochu se k němu pootočila, ,,jen mi asi odumřou nohy."

,,Moje nohy s těmi tvými soucítí. Vážně jo," oba se pousmáli a dál mlčky sledovali tu čtveřici, která se od sebe snad nikdy neodtrhne. Joe začal být trochu nervózní a přemýšlel, jestli je to, co chce udělat, správné. Jeho tok myšlenek však přerušil Oliviin hlas. ,,Nad čím přemýšlíš?"

,,Uh, no... Chtěl bych se tě zeptat, jestli by jsi někdy nezašla třeba na kafe, nebo tak něco," podrbal se za krkem a nervózně se uchechtl. Olivii to trochu zaskočilo. Možná trochu víc a asi i proto se tak debilně zeptala: ,,Jako já?"

Hned jí došlo, co řekla a plácla se do čela. ,,Ježiši, já jsem kretén. Chtěla jsem říct, že- že půjdu moc ráda," zoufale se zasmála a zrudla. Z této první a poslední trapné situace za dnešní večer ji naštěstí vysvobodili její přátelé, kteří na ní volali ať už sebou konečně hejbne. Z malé kabelky vytáhla ubrousek s propiskou a rychle na něj načmárala své telefonní číslo, které podala Joeovi. Se stále rudými tvářemi a slovy zavolej mi se rozběhla pryč.  

wow nová kapitola, to jste nečekali, že? já taky ne:dd