trade with vinyls: joseph mazzello

fourteenth

,,Ahoj," odpověděla Liv a s malým nervózním úsměvem ho sledovala, ,,Jo, eh, pojď ještě na chvilku dovnitř. Jen- jen si vezmu bundu."

Stejně jako před několika dny vešel dovnitř a stejně tak za sebou zavřel. Olivia mezitím odběhla do vedlejší - a určitě o hodně menší - místnosti, ve které měla danou bundu a malou kabelku. Oboje věci rychle popadla a stejně rychle ještě ohodnotila svůj vzhled v malém zrcátku, jenž viselo na zdi. Musela uznat, že na to, v jakém stavu (ve velmi vystresovaném) a spěchu se chystala, nevypadala tak zle. Nebo v to alespoň doufala.

O trochu jistější sama sebou přešla k Joeovi a znovu, avšak jistěji, se usmála. On jí úsměv opětoval.

,,Tak jo. Myslím, že můžeme vyrazit."

...

Cesta k restauraci trvala trochu déle, než jak Joe předpokládal. Skoro celou dobu před nimi jel červený fiat, o rychlosti dvaceti kilometrů za hodinu a on neměl ani jednu příležitost toho šneka předjet. Oba dva si alespoň hezky zanadávali a když se konečně dostali na malé parkoviště blízko restaurantu, museli pronést hlasité aleluja.

Joe elegantně zaparkoval. Pokud tedy elegantním zaparkováním myslíme auto zabírá dvě parkovací místa a zdá se mi, že jsem ho ještě odřel o ten křivej sloupek - velmi elegantně zaparkoval. S tím sloupkem však doufal, že se mu to jen zdálo. Přece jen... Nebylo to jeho auto, že ano. Gwilův hněv by ho určitě neminul.

Po zkontrolování a následném ujištění, že auto je opravdu v pořádku, se společně rozešli k podniku. Joe otevřel dveře, počkal, až jimi Liv projde a hned jí následoval. Vevnitř to vypadalo stejně, jako když tam byl naposledy. Jediný rozdíl byl v tom, že tu bylo o dost více lidí, což byla věc, se kterou nepočítal. Nepočítal s tím natolik, že ani nezarezervoval stůl.

Sakra.

Jeho myšlenku o tom, že jediné místo, kam by si mohli aktuálně sednout, bude leda tak obrubník na protější ulici, mu potvrdila zrzavá číšnice. Obeznámila je s tím, že na dnešní večer si tu skoro všechny stoly zabrala velmi početná rodina a ty ostatní budou určitě ještě nějakou dobu obsazeny. A její věta ,,Moc mě to mrzí" však - jak jinak - nijak nepomohla.

,,Takže... Asi menší změna plánu," řekl, když se pomalu vraceli zpátky na parkoviště. Byl na sebe, na restauraci i na tu číšnici naštvaný i když nejvíce jen na sebe. Přece jen - ani budova a ani zrzka nemohli vyvěštit, že nějaký blázen s fakt hezkou holkou, na kterou se snažil udělat ten nejlepší dojem (avšak, podle něho, se mu to nevedlo), půjdou dnes večer povečeřet zrovna k nim. Začal tedy trochu improvizovat.

,,No, myslím, že kousek odtud by měla být taková malá pizzerie. Vlastně je fakt hodně malá. Asi se v ní nedá ani sednout, ale dělají tam dobrou pizzu a možná i nějaký saláty, ale ty bych moc nejedl, protože beztak jsou víc kaloričtější, než samotná pizza, ale jednou jsem si tam jeden dal a nebyl zas tak špatnej, i když jsem měl i lepší saláty a..."

,,Joe, klid," Olivia opatrně zastavila to jeho plácání pátého přes devátého. Ale přišlo jí to opravdu hezké (mimochodem, Josephovi moc ne).

,,Ráda si dám pizzu. Nebo kalorickej salát. Nebo cokoliv jiného. A je mi jedno jestli budeme sedět vevnitř, nebo venku." dodala a věnovala mu jeden malý povzbudivý pohled.

Byl trochu zaskočený, to ne že ne, ale rychle se vzpamatoval. ,,Dobře," jednou rukou se podrbal za krkem a druhou jí opět otevřel dveře, ale tentokrát ty od auta. ,,Tak v tom případě... jedem."

...

,,Počkej. To mi chceš říct, že si do misky nejdřív nasypeš kuličky a pak to až zaleješ mlékem?"

,,No a ono to jde snad jinak?"

,,Haha. Ale však to nemůže bejt vůbec dobrý."

,,Prosimtě, chutná to líp, než když dáš první mléko a pak až kuličky."

,,Vsadíme se, Josephe?"

,,Tady není důvod proč se vsázet, Olivie. Moje verze je prostě chutnější."

,,O tom by se dalo diskutovat."

,,A co právě děláme?"

O tomhle tématu už vedli řeč skoro deset minut. Deset minut hovořili o takovéto hovadině kolosálních rozměrů, ale ani jednoho to nijak netížilo. Seděli na dvou židlích, které stáli před pizzerií po všechna roční období a v ruce drželi papírový tácek s polovinou šunkové pizzy. Joe měl pravdu - pizza odsud byla opravdu dobrá. Rozhodně byla lepší, než ty, které Olivia s oblibou konzumovala.

Čím déle tam seděli, tím větší začínala být zima. Pizzerie byla, stejně jako restaurace, blízko Temže, takže kvůli vodě byla zima ještě větší. Oba dva mráz cítili, ale ani jednomu se nechtělo jezdit někam do tepla. Vlastně díky všem těm stupidním diskuzím, vtípkům a všemožných dalších blbostí, mráz docela obstojně ignorovali.

Avšak nic se nedá ignorovat věčně. Během dalších několika minut dojedli, uzavřeli další debatu, tentokrát na téma: na jaké straně postele se spí nejlíp (ještě větší hovadina, než to předešlé) a pomalu se začali zvedat.

,,Co si dát ještě krátkou procházku?" prohodil Joe.

,,Jo, klidně. Ale asi si pro něco ještě budu muset skočit do auta..."

To něco se ukázalo jako zimní kulich, který nejdříve ani neměla v plánu vytahovat, ale počasí je prostě počasí. Měl tmavě šedou barvu, na vršku malou bambuli a uprostřed nášivku malinké kytičky, která byla světle růžově zbarvená. Vlastnila ho už strašně dlouho a také ho strašně dlouho neměla na sobě. Možná kvůli jeho vzhledu a možná kvůli tomu, že čepice neměla v oblibě... bůhví.

Narazila si ho na hlavu a ušklíbla se. ,,Tak co? Jak mi to sluší?"

,,Pomalu víc, než předtím."

,,Josephe!" drkla do něj. Oba dva se začali tlumeně smát a bok po boku se rozešli podél řeky. A protentokrát mlčeli. Bylo to však to ticho, které se vždy popisuje v románech. Takové, které bylo o mnoho lepší, než samotné mluvení. Takové... takové hezké.

Olivia mírně natočila hlavu k Joeovi a sledovala ho. Vypadal stejně jako ona - šťastně. Její úsměv se ještě víc rozšířil. Pohled stočila opět před sebe, „poslepu" nahmatala jeho ruku a propletla si s ním prsty. A Joeův úsměv se také rozšířil, ač se to zdálo být nemožné.

Obou jim v tu chvíli hrála v hlavě jen jediná věta: Jaký já to mám štěstí...

*nejaka vymluva, proc dlouho nevysla dalsi kapitola*