Ten, kdo rozhodne

4. Kapitola

Procházel se městem. Poslední dobou to dělal možná až příliš často. Dnes to však bylo z úplně jiného důvodu. Cítil se neuvěřitelně opuštěně. Nikdy nevěděl, jaký je to pocit, být sám a cítit uvnitř sebe chlad. Ale dnes to vše bylo jiné.

Nepříjemný pocit svíral celé jeho tělo. Toulal se ulicemi bez cíle. Jen pokládal nohu před nohu a šel. Jak dlouho? Jak daleko? Kam? Netušil.

Jediné, co cítil, byl smutek. Doléhaly na něj události posledních několika dní. Ta největší bolest nastávala při uvědomění, že to ještě nechce vzdát, že chce pokračovat. Chce dál sledovat, jak jsou lidé bezcitní a doufat, že existují výjimky.

Jistěže existovaly, ale kolik jich bylo?
Potkal jen jednu. Onoho rusovlasého strážce zákona. Muže, jenž ještě nezažil, to nejhorší co je tato rasa schopna napáchat.

On to ale viděl. Za tři dny toho spatřil dost. Neštítili se nechat umrznout na zastávce člověka, který potřebuje jejich pomoc.

Pohledem sklouzl k dětskému hřišti, kolem kterého procházel. Nehrály si tam děti. Sám tam seděl muž. V ruce pevně svíral injekční stříkačku.

Blonďák k němu vykročil, otevřel branku a chytil ho za paži. Vytrhl mu dávku drogy z ruky a vyrazil zase pryč.

Narkoman na něj užasle zíral. Z jeho úst nevyšlo jediné slovo. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, nikdy si to nikdo nedovolil. Chtěl se zvednout a vymlátit z toho opovážlivce duši.
Mladík už však zmizel ve tmě a  stříkačka s ním.

Nevyhodil ji, stále ji držel v ruce. Nedokázal by říci proč.

Z nebe se začaly snášet drobné kapky deště. Dopadaly na jeho kůži a příjemně ji chladily, máčely mu vlasy, ale jemu to nevadilo. Tma houstla čím dál více a v kombinaci s deštěm netvořila příjemné podmínky pro noční procházku. Důsledkem toho bylo tiché pusto. Stejné pusto jako uvnitř něj.

Z povzdálí zaslechl vábivou melodii vycházející z baru na druhé straně ulice. Nepocítil sebemenší nutkání vstoupit do něj.

Místo toho uhnul do jedné z užších temnějších uliček.

Byl v jiném městě než obvykle. Nemohl přeci soudit jen podle jednoho místa.
Doufal, že se žádné nechtěné společnosti zrovna v této uličce nedočká. Jeho přání nebylo vyslyšeno. Po pár krocích mohl slyšet útržky rozhovoru, a když se přiblížil ještě o trochu blíž, rozuměl všem slovům.

„Jsi snad dealerka, ne? To chceš říct, že nemáš už ani jedinou dávku?"

„Přišel jsi pozdě, poslední někdo koupil zrovna před chvílí."

„Kam šel?"

Následovalo ticho, které přerušil až tupý úder.

„Ptal jsem se, kam šel!"

„K tomu dětskému hřišti." Hlas, jenž patřil ženě, zněl vyděšeně.

Blonďák už nechtěl jen přihlížet, dnes ne.

„Tu dávku mám já," prohlásil.

„A co za ni chceš?" zachrčel hromotluk, pořád ještě držící ženu před sebou.

„Nech ji jít."

Dealerka i pobuda na něj překvapeně pohlédli.

„Jen to?" zkřivil se chlápkovi obličej do úšklebku.

„Jen to," potvrdil a natáhl stříkačku směrem k němu.

Feťák se nenechal dvakrát pobízet, chopil se injekce a zmizel za nejbližším rohem.

Blonďák si strčil ruce do kapes a také se vydal pryč. Překvapilo ho, když za sebou uslyšel rychlé kroky.

„Počkej!" křikla na něj žena.

Hned jak ho doběhla, s hrůzou zjistil, že je to spíše dívka. Ovšem byla krásná. Jak někdo takový mohl vykonávat práci dealerky a nepřijít při tom k úhoně, mu zjevně zůstane utajeno.

„Vlastně jsem ti chtěla poděkovat." Nervozita z jejího hlasu přímo čišela. „Zaplatím ti tu drogu. Není to levná záležitost."

Koutek úst mu samovolně vyletěl vzhůru. Tak poctivá.

„Nekoupil jsem ji. Vzal jsem ji tomu chlápkovi na dětském hřišti," přiznal jí popravdě.

Dívka jen chápavě kývla hlavou.
Když vykročil podruhé, šla vedle něj. „Mám to domů tudy," vysvětlila mu rozpačitě.

Blonďák jen kývl a pokračoval v cestě. Nezajímal se o ni, opět se dostával do fáze otupění. Nechával se vtáhnout do těch pocitů. Byl vděčný za to, že na ni narazil a měl možnost seznámit se s člověkem, který se opravdu zajímal. Jeho nálada se ale pohybovala kolem bodu mrazu, nedokázal se přinutit vzbudit v sobě nějaký zájem o ni.

„Jak se vlastně jmenuješ?" proťal její hlas opět to nepříjemné ticho.

Zarazila ho ta otázka. Zaváhal, jestli jí má odpovídat. Jméno pro něj nic neznamenalo, bylo pro něj jen nápisem na hrob, nic víc. Nesděloval ho náhodným lidem na ulici.

„Jsem Nick," usmál se.

Jak moc mu ten falešný úsměv dokázal přirůst na tvář. Chtěl řvát, třískat věcmi a kopat kolem sebe, místo toho se jen smál. Smích, emoce, kterou si lidé pravděpodobně vymysleli, aby měli čím zakrýt svůj smutek. Kolik těch jejich úsměvů bylo pravých?

„Je ti něco?" pohlédla na něj ustaraně.

„Jsem v pořádku, co by mělo být?" Trhl s sebou. Vadilo mu její neustálé vyrušování.

„Nezdáš se mi tak," zamračila se slabě a probodla ho pohledem.

Měl chuť urazit ji. Předhodit dívce, že jí do toho nic není, že ona ho nezná, že je jen obyčejná dealerka z ulice. Jazyk se mu na poslední chvíli zastavil. Nepřál si ranit. Byl ve špatném rozpoložení. Ale ani v něm by si nedovolil někoho tak bolestivě urazit. Jak moc mohla správně zvolená slova bolet.

„Je to složité," hlesl jen. Úsečnost byla nepřeslechnutelná, ovšem tato dívka vůči tomu byla hluchá.

Chytila ho za ruku. Pevně ho sevřela a donutila zastavit.

Jen na ni zíral. Byla něčím neodhadnutelným, nedokázal určit, co se chystá udělat.

Zahleděla se mu do světle zelených očí, a poté se ho opatrně dotkla. Její dlaň na jeho tváři příjemně pálila. Byl to nepopsatelný okamžik. Blonďatý mladík s černovlasou dívkou stojící v dešti. Jeden se dotýkajíc toho druhého.

„Jsi zvláštní," uznala černovláska.

Zakryla mu dlaní oči.

Věděl, co se stane.

Když ruka z jeho tváře zmizela a on opět otevřel oči, byla pryč. Jen jedny z dveří starého domu se mu zavřely před nosem. Mladík se těžce nadechl. Nechtěl ani zjišťovat, co za čtvrť to je. Dnes už na to neměl sílu, ani pomyšlení.

Najednou přestalo pršet a on tam pořád stál.

Sám se svými myšlenkami.