Ten, kdo rozhodne

48. Kapitola

„Ani nevíš, jak těžké bylo tě sem dostat."

Nick kolem sebe spatřil stromy s barevnými listy a okamžitě se mu sevřel žaludek.

Věděl, čí hlas k němu promlouvá, věděl, kde je. Zlost v něm opět narostla. Kolikrát měl opakovat, že ještě ne?

Překvapilo ho však, jak jizvy na zádech pálily, stejně tak ty na rukou. Znenadání pocítil slabost. Mohl věřit ve svou sílu, co si na Zemi vypěstoval, ale k čemu mu byla tady? Oproti neuvěřitelné síle vyplňující tento prostor jako vzduch neměl sebemenší šanci.

„Co potřebuješ?" zeptal se. Snažil se zakrýt své pocity, i když to bylo marné, ve spojení s ním nemohl nic utajit.

„Porušil jsi slib. Opakovaně se vzpíráš, neplníš pokyny, tvůj úkol ti trvá dlouho, vytváříš si vztahy s lidmi. Začíná jim docházet trpělivost, chtějí, abych tě poslal zpět a potrestal," zněl bezvýrazně.

Nick v hlase hledal výčitky, ale nenašel je. Napadla ho naprosto šílená myšlenka.

Že by celou tu dobu utíkal před nesprávným?

„Uděláš to?" zatajil dech. Přes sevřené hrdlo skoro nedokázal promluvit. Strach mu sevřel útroby. Nechtěl si představovat trest, který by mohl následovat.

„Mám v sobě více pochopení než oni, i když jsem jen..." nedořekl, ale Nick ho moc dobře pochopil.

„Neříkal bych jen," přivřel oči a povzdechl si. „Někdy je ten, kdo si myslí, že je něco míň, mnohem lepší než ten zbytek," pousmál se jemně. Bylo mu ho líto.

Měli vlastně mnoho společného. Oba nedostali na výběr a museli žít se svým údělem, i když jejich život měl zdánlivě jen jeden jediný smysl.

Nick dokázal jejich vůli alespoň částečně obrátit ve svůj prospěch, on ne.

Na myšlenku se mu ihned dostalo reakce.

„Máš pravdu, já ze svojí existence nikdy užitek mít nebudu," souhlasil s ním on. V jeho hlase stále nebyla ani stopa po emoci, i když je cítit mohl.

Nicka ta prázdnota děsila. Jeho řeč byla prosta všech pocitů, o to větší bolest se v ní skrývala.

Jaký prospěch ze své existence mohl mít původně neživý objekt, jemuž byla darována obrovská mentální síla aniž by měl právo odmítnout? K čemu mu byla schopnost myslet, umět se spojit s ostatními nebo cítit, když byl skoro sám?

„Proč jsem teda tady?" nechápal Nick. Něco mu na celé situaci nesedělo, něco bylo špatně.

„Abych ti připomněl, že nemáš moc času, a varoval tě. Tvoje záda jsou důkazem toho, že potřetí už se to stát nesmí," říkal jen to, co Nick věděl.

Neměl moc času, ale on se nechtěl vracet, na Zemi mu nebylo o moc lépe, ale měl konečně pocit, že doopravdy žije.

„Nemusíš nic říkat," pokračoval hlas. „Bojíš se toho rozhodnutí a nechceš opouštět toho tvého modrovlasého přítele," podotkl to jakoby nic, přesto jeho slova měla jakýsi význam. „Ale cítím, že ses rozhodl už dávno."

Blonďáka to zarazilo. Mohl z jeho mysli vyčíst něco, co Nick sám nevěděl, že tam je?

„Viděl jsi toho příliš, byl jsi vystaven tlaku, který by nikdo neustál bez následků. Tvoje duše, která nic takového předtím neznala, zažila moc smrti a bezpráví a tvoje psychická stránka se nalomila. To je důvod, proč se mnou mluvíš. Poškodila se a zesilněla. Když tě vybírali, byl jsi jen obyčejné dítě s průměrnými schopnostmi, i když tě poslali na Zem, byl jsi obyčejný,"vysvětloval pomalu.

„A už nejsem?" I když vnímal schopnosti, které se mu postupně doopravdy zdokonalovaly, nechtělo se mu věřit, že by mohl být jiný než kdy předtím.

Od toho okamžiku, kdy pronikl do mysli divočáka, se změnilo hodně věcí. Sám se dokázal napojit na něj, spojení s myslí kohokoli pro něj bylo mnohem snadnější, začínal se však cítit zároveň mnohem nevyrovnaněji.

Mnohem častěji ve snech potkával dívku, která tenkrát skočila z mostu, těhotnou ženu s nožem v břiše, chlapce s pistolí na náměstí a všechny ostatní. Nedokázal se jich zbavit, nepřinutil je odejít, a tak se jen s potlačovaným křikem budil z nočních můr, které začínaly znovu hned, jak se dotkl hlavou polštáře.

„Jak se to vezme," zněl zamyšleně, což byl pokrok, ale Nicka to trochu děsilo. „Jak vypadají tvoje jizvy na rukou?"

Blonďák nakrčil obočí.

„Co ty s tím mají společného?" nechápavě hleděl před sebe, protože neměl žádný bod kam pohled upřít. Bylo zvláštní mluvit s někým, kdo tam vlastně fyzicky nebyl, Nick tomu na Zemi odvykl.

„Spoustu věcí," poznamenal neurčitě v odpověď.

Nick tedy zvedl ruce do úrovně obličeje a poprvé za dlouhou dobu si je prohlédl detailně.

Chvíli mu připadalo vše stejné, ale potom mu to došlo. Nahlas polkl a na okamžik zapomněl dýchat.

„Co to znamená?" šeptl užasle.

Jizvy, které na dlaních a hřbetě ruky měl už od té chvíle, kdy se rozhodl zachránit Amelii, pořád hyzdily jeho kůži, ale něco na nich bylo jinak.

Zatím co dříve byly propojeny jedna v druhou, nyní mezi nimi vznikly mezery dlouhé jako článek prstu. Překvapeně na ně zíral.

„O tom jsem se nikdy neučil, co se to stalo?" ptal se znovu.

„O tom se neučí," suše konstatoval on. „Teď na tom nezáleží. Řeknu ti to, až se budeš vracet domů," odložil to.

„Ukážeš mi to, a potom mi ani neřekneš–" Pustil se Nick do namítání, ale nakonec jen spustil ruce podél těla.

Sklonil se k jedné z kytek, které na něj při první návštěvě zde tak křičely, a uchopil stonek mezi prsty.

„Postarám se ti o nějaký čas navíc, ale pochybuju, že ti dovolí zůstat déle než jeden lidský rok," ozval se opět.

Nick se usmál. Poprvé k němu pocítil něco jako vděk.

„Nenech se ovlivnit tím, co jsem ti dnes řekl, a rozhodni se správně," apeloval hlas.

„Ty jizvy znamenají problémy, že ano?" povytáhl blonďák obočí.

„Ano." Dostalo se mu stručného potvrzení.

„Díky," pousmál se zelenooký a chtěl už odejít, když ho hlas ještě naposledy přerušil.

„A Nicku? Jsem rád, že je Nairus v pořádku. Vážím si toho, že nese moje jméno."

Pohled zelených očí se zabodl do hotelového stropu.

Na mladíkových rtech ještě vězel drobný úsměv.

„Tak, a teď mi řekni, co se to stalo, protože tohle nebyl normální sen," ozvalo se vedle něj a on vyděšeně vystřelil do sedu.